Blog

Po probuzení stoupám lesem vzhůru. Na hřebeni je tolik hezkých míst, kde by se dalo složit hlavu. Zamávám na rozloučenou vysokým horám a Nurii v dáli. Moře volá. Katalánci mě překvapí svou vášní pro sběr hub. Nadšení pro jejich sběr mi demonstroval i Pau, když griloval hřiba. V Mollu dokoupím zásoby. V Begetu se zchladím vychlazenou Estrellou. Ke konci dne se přidám do skupiny dvou hikerů. Kráčíme tři.

Po noční bouřce zjišťuju, že jsem suchý, ale bez energie. Ta mi v prvních kopcích, kdy lezu na nejvyšší bod GR11, znatelně chybí. Na hřebeni je strašná kosa. Vítr mě nutí k rychlému proběhnutí úseku. Mrzí mě, že se s vrcholy loučím z rychlíku. Setcases je pro mě druhý Parzán. Mám problém najít otevřenou knajpu. Když už se povede, vřelosti aby v ní člověk pohledal. Rovnováhu vesmíru vyrovná lokální obchůdek s milou obsluhou a výtečnými kousky v nabídce. Hledání bivaku se změní na bojovku.

Z rodinného kempu v Planoles putuju do údolí Nuria. Nuria je poutní místo. Vedou sem dvě trasy z Planoles. Já následuji tu oficiální, což pro mě představuje sejít do města Queralbs (o důvod víc dát si oběd) a znovu nastoupat metry do Nurie. Druhá možnost vás ponechá na hřebenech a dle vyprávění Holanďanů stojí za to. Do údolí míří hodně denních turistů. Nuria je zahalená v mracích. S přicházející tmou mi oblačnost dává tušit, že v noci bude o zábavu postaráno:)

Po ranním koňském budíčku šlapu dál. Dnes mě doprovází Spotify a dost velký fláky. Před Dorrií se ztratím v kleči. Tahle část je vskutku špatně značená. Poslední kilometry před Planoles jedu na morál. Kemp v Planoles je malý, rodinný, vedený ráznou paní majitelkou. Přidám se k holandskému páru a Xavimu z Barcelony. Jsem na vážkách, jestli zůstat nebo kopnout ráno do vrtule.

S Pauem dáme kávu na refužku. Tu nám majitelé rádi připraví. Po snídani zabalíme a rozloučíme se. Pau jde na chalupu, kterou mají nedaleko od Puigcerdy. Já pádím dolů do města. Potkám Tonyho a Claudii. V Puigcerde se najím a dokoupím zásoby. Nezůstanu na noc. Nasekám tam dalších 10km. Spím s výhledem na lyžařský resort La Molina. V noci slyším volání kovbojů a jejich psů nahánějíc dobytek.

Z údolního bivaku na španělské straně stoupám zpět na hřeben. Značení mi dává zabrat. Bez Mapy.cz bych tam bloudil ještě teď. Přestávkuju na Refugiu de Malniu. Visí tu fotka Kiliana Jorneta, když tudy přebíhal. Bivakujeme s Pauem u Refugia de La Feixa. Slunce zapadá za zvuků kytary a zpěvu slečny, která to tu vede.

Vyspalej do růžova si to šinu dál. Dnešní etapa je kochací. Pozvalna stoupám 12km podél řeky Riu Madriu k Refugi de l’Illa. Moderně zařízené refužko leží na hezkém místě. Cestou potkám nového kamaráda z Holandska – Stijna. Pau nás přizve bivakovat s ním na jeho super tajném místě. Večerní vyprávění u ohínku je třešničkou na dortu.

Druhý den se rvu s kopcema v malém horském státě. Pořád jsem tady tomu nepřišel na chuť. Počasí se lepší. V Encampu dokoupím zásoby. Skočíme s klukama na pivo. Jím jednu z nejhorších pizz v životě. Objevím parádní plácek pro bivak.

První den v novém státě. Ráno se z Refugi de Baiau přehoupnu přes hřeben do Andorry. Pivo a nákup procesuju v lyžařském resortu Arinsal. V la Cortinadě vystřízlivým. Kemp je uzavřen. Bivakuju v lese. Kopcovitost a odlišnost Andorry dopadá na mou psychiku.

Spal jsem v přírodní ložnici s nejhezčím výhledem. Bouřilo v okolních kopcích. Tarpem profukovalo. K ránu šla teplota dolu. Budíček mi obstarali koně. Užil jsem si zastávku v městě Areu. Koupel, sprcha, dokoupení zásob a nejlepší bocata na cestě. Výšvihem do hor dotlačím káru až na Refugio de Baiau. Zde znovu potkám Paua. Spim v bivaku na hranici s Andorou.