GR11 – DEN 37.

Dělat si prdel z Mormonů se nevyplácí. V noci přišly do Nurie takový bouřky, že jsem se začínal pomalu modlit.

Nejdřív to byly blesky. Ve druhém kole se přidal vítr. Následovala průtrž mračen. Grande finále v podobě větru o rychlosti 50-60 km/h (dle radaru) + slejváku obřích rozměrů mi nenechalo spát. Průběžně jsem se budil a kontroloval kolíky a lanka. Vše se houpalo a naklánělo, jak na rozbouřeném moři. V duchu jsem děkoval holce od vedle, že mi včera sama od sebe ochotně nabídla kladivo.

Druhý aspekt, který přispěl k tomu, že jsem zůstal suchý, byly několikakilový kameny. Nebyl jsem lempl a nanosil je před nocí na všechny kolíky. I přes značný průhyb, neutuchající pohyb plachty a za zvuků připomínající sjezd na kole v šusťákovce, přestál tarp celou bouři bez úhony a já s ním. I tak, ve stanu by to byla příjemnější noc😅 Tarp je z Británie a je vidět, že tam s deštěm a větrem určitou zkušenost mají:)

Ráno sleduju radar. Pořád prší. Přestává po devátý. Oči mám jak pingpongáče🤣Zabalím se a mažu.

Do kopce se plazím sám. Společnost mi dělají horští svišti (marmoti) a horští jelínci. Krásný chvíle. Nahoru mi to nejede. Tělo je bez energie. Jestli jsem v Andoře mluvil o krizi, tak tohle byla mega krize.

Dostal jsem se do nejvýše položeného sedla na trase GR11 – Coll de Nou Creus (2796 m.n.m). Ty panoramata. Moc jsem se nekochal a pádil dál po hřebeni. Před stoupáním do druhého nejvyššího sedla – Coll dela Vaca (2793 m.n.m) si mě vítr podával, že jsem se sotva držel na nohou. Ledový severák si nebral servítky a zacházel se mnou surově.

Pocitová teplota byla na minimu snesitelného. Musel jsem jít dál. Předběhl jsem hikera. Ten se mě lekl, protože v šumu větru mé kroky zanikly. Pak jsem došel dalšího. Zase Holanďan:) Konečně jsem byl v údolí. Tady se už dalo zastavit a nadechnout.

Naládoval jsem se 150g čokolády. Na refužko de Ulldeter zbývaly tři kiláky. Těsně předním jsem posušil celý gear.

Na chatě byl klid. Byl jsem tam sám. Objednal jsem Americano a brownies. Když mi holka ukrojila brownies, ukápla mi slza🤣🙈Káva byla snad vylouhovaná z podrážek bot! Snad za tu nevděčnost mohlo mé rozpoložení, ale zde bych příště nezastavil.

Dolu do Setcases to šlo už jen z kopce. Podél pěkný řeky. Vykoupal bych se, ale mračna se shlukovala. Slunce zmizelo. Makal jsem do města. Stejně mě pár kilometrů před cílem chytil déšť.

Ve městě to bylo úplně na krupici. Pršelo. Některé restaurace byly zavřený. První dvě už nevařily. Došel jsem do La Cabanya restaurace. Kuchyně otevírá až v 19:30 (bylo 17:30). Těd nic nedostanete. OK. Prosím si jedno pivo. Jdu se posadit úplně do zádu. Očividně tu hikery nemají příliš v lásce. Po chvíli přišla obsluha a otevřela na mě okno. Tak jsem vybalil převlek a udělal tam striptýz. Přece nezmrznu😅💪

Venku lilo jak z konve. Nikam jsem se nehnal. V sedm přisel kluk, že můžu objednávat. To místo mi nevonělo a měl jsem chuť zaplatit a jít. Ale hlad přepral moje ego. Objednal jsem cannelloni. Nebylo to zlý.

To lepší přišlo ale venku. Stál tam lokální obchůdek s potravinami. Sýry, špek, choriza a fuety od místních farmářů. Pan majitel byl milý a ochotný. Nakoupil jsem a dojedl se. Bylo po dešti.

Ciferník ukazoval skoro osm hodin. Neměl jsem místo pro bivak. Průvodce mluvil o pastvinách nad městem. Než jsem opustil město, potřeboval jsem doplnit vodu. V Setcases je voda kontaminována vyšším obsahem arsenu. Na všech pítkách bylo upozornění. Místní to pijí. Turisté vodu kupují. Já sem byl turista a šel si vodu koupit do krámku.

Nakopl jsem stroj a letěl kilometr a půl (280 výškových přitom padlo) do kopců. Běhal jsem po louce a hledal plac. Co bylo rovný, bylo podělaný kravincema. Zbytek byl ve svahu.

Nakonec jsem našel kousek čistý, relativně čistý země. Bylo to v lese na kravský stezce. Bylo mi to jedno. Stavěl jsem. Postavil jsem a spustil se déšť. Jako prase jsem šel spát bez vyčištěných zubů. Chvíli jsem hledal polohu. Obavu jsem mě z krav a koní okolo. Ve výsledku mě probudily až po 6 ráno.

Vyspal jsem se do lepšího dne. Takovýhle kvapík a totální fyzickou a psychickou nepohodu jsem dlouho neprožil. Naposled snad, když jsme s Honzou K. přecházeli z Rily do Pirinu, hnali nás pastevecký psi a k přístřešku jsme docházeli na čelovkách v noci:)

To jsou chvíle, kdy to nejde, jak by si člověk přál a jak si vysnil, si vzpomenu na borce, co běhají na běžkách slepí, co ujedou padesátku na sledge lyži jen rukama, co dají Iron Mana s roztroušenou sklerózou, sotva chodí. Pak si dám facku, abych se probral. Houby zle mi bylo:)

Ujito: 22km
Nastoupáno: 1304m
Naklesáno: 1742m
Kumulativní vzdálenost: 681km