Autor: venoj

Poprvé jsme se zúčastnili závodu Zapomenuté hory v Rychlebech. S jistotou musím říct, že určitě ne naposledy. Parádní trailové tratě (26, 46 nebo 76 km) v přírodě Rychlebských hor. Dostalo se nám super organizace ze strany pořadatelů. Rodinná atmosféra panovala po celý den. K tomu byl Honza na bedně s kovem nejcennějším. To vše vykouzlilo závod, který nám zůstal v srdci.

Moje první účast na festivalu nadšenců do outdooru a hlavně ultralightpackingu stála za to. Do Liberece jsme vyrazili s kamarádem Honzou. Celá sobota byla nacpaná jednou přednáškou za druhou. Panovala domácí atmosféra. Afterparty a přespání ve stanovém městečku s výhledem na Vratislavice byly třešničkou na dortu už tak povedeného výletu.

Přišel mi pozdrav od Petra, trekaře, kterého jsme potkali v květnu v Nízkých Tatrách. Docvakl cestu SNP za 24 dnů. Klobouk dolů! Společnou skupinovku jsme pořídili na jednom z posledních vrcholů před příchodem do Donoval.

Nízkotatranská hřebenovka je jednou z nejkrásnějších tras v Evropě. Na 100 kilometrech projde člověk úseky, které se od sebe budou lišit jako den a noc. Na východě zažijete opuštěnost, stezku bez lidí, sem tam spadlý strom, tu a tam medvědí stopa. Za sedlem Čertovica se vše změní. Lanovka na Chopok vozí mraky turistů. Budete mít společnost. Když si pospíšíte, za Chopokem naleznete opět klid. Západní část stezky se značí rozlehlými poloninami typickými pro ukrajinské Zakarpatí. Donovaly, to je slovenský Špindl, jste zpět v civilizaci.

Do kempu Pecka jsme se vypravili na pozvání přátel už podruhé za sebou. Kemp je parádní. Okolí Pecky a Nové Paky jakbysmet. Loni byl Donnie štěně, proto jsme se drželi kolem kempu. Letos nám Moni naplánovala 25km okruh. Jestli chcete výlet v Podkrkonoší, bez lidí, s hezkou přírodou a výhledem na hřeben Krkonoš, mám pro vás inspiraci.

Moje první a jediná prezentace o GR11. Parádní večer ve společnosti rodiny, přátel a kolemjdoucích. Z večera byl pořízen amatérský videozáznam, který je k dispozici zde a na Youtube.

Pojednání o tom, proč jsem se vypravil na dlouhý trek. Moje motivace, obavy a očekávání.

Pocity a postřehy z projití dálkové trasy GR11 na španělské straně Pyrenejí.

Když to nezvorám, bude to poslední den na trailu. V noci jsem se proklínal za výběr místa. Z romantiky se stal thriller. Vítr mi nenechal vydechnout. Vlhko, které se o hřeben zaráželo, kondenzovalo na mém spacáku. Radost mi udělá setkání s Mariem a se Zuzou. Závidím jim, že už nikam nemusí. Původní úvaha, že bych si dnes v El Port de la Selvě odpočinul a na Cap de Creus šel až druhý den, není přijata. Ještě bych se rozseděl a nikam nedošel. Každým kilometrem stoupá moje nervozita. Jsem už tak blízko a pořád tak daleko. Touha dokončit celou GR11 je obrovská. Strach ze zranění nebo kolapsu těsně před cílem sílí. Pochyby zamačkávám a tlačím káru do cíle. Vděčnost na místo dojetí je to, co v cíli, na majáku na Cap de Creus, prožívám. Afterparty se koná u Cadaquese v zátoce.

Předposlední den mého putování je tady. Znovu svádím boj s horkem. Pau mi připraví speciální úkol. Najít jeho zapomenuté trekové hole. Nedaří se mi. Trasa mě protáhne úsekem plným kaktusů a pichlavých keřů. Pro mě je to křížová cesta. Sůl v ranách tomu dodá punc utrpení. Dnes dojdu k moři. Do Llancy, kde si dám večeři. Cesta by tu mohla skončit. Ale cíl je ještě dál. Na Cap de Creus. Pokračovat budu zítra. Spím nad Llancou na hřebeni, kde mi oblačnost ukáže, že nejsem pánem situace.