Rubrika: vandr

Přišel mi pozdrav od Petra, trekaře, kterého jsme potkali v květnu v Nízkých Tatrách. Docvakl cestu SNP za 24 dnů. Klobouk dolů! Společnou skupinovku jsme pořídili na jednom z posledních vrcholů před příchodem do Donoval.

Nízkotatranská hřebenovka je jednou z nejkrásnějších tras v Evropě. Na 100 kilometrech projde člověk úseky, které se od sebe budou lišit jako den a noc. Na východě zažijete opuštěnost, stezku bez lidí, sem tam spadlý strom, tu a tam medvědí stopa. Za sedlem Čertovica se vše změní. Lanovka na Chopok vozí mraky turistů. Budete mít společnost. Když si pospíšíte, za Chopokem naleznete opět klid. Západní část stezky se značí rozlehlými poloninami typickými pro ukrajinské Zakarpatí. Donovaly, to je slovenský Špindl, jste zpět v civilizaci.

Moje první a jediná prezentace o GR11. Parádní večer ve společnosti rodiny, přátel a kolemjdoucích. Z večera byl pořízen amatérský videozáznam, který je k dispozici zde a na Youtube.

Pojednání o tom, proč jsem se vypravil na dlouhý trek. Moje motivace, obavy a očekávání.

Pocity a postřehy z projití dálkové trasy GR11 na španělské straně Pyrenejí.

Když to nezvorám, bude to poslední den na trailu. V noci jsem se proklínal za výběr místa. Z romantiky se stal thriller. Vítr mi nenechal vydechnout. Vlhko, které se o hřeben zaráželo, kondenzovalo na mém spacáku. Radost mi udělá setkání s Mariem a se Zuzou. Závidím jim, že už nikam nemusí. Původní úvaha, že bych si dnes v El Port de la Selvě odpočinul a na Cap de Creus šel až druhý den, není přijata. Ještě bych se rozseděl a nikam nedošel. Každým kilometrem stoupá moje nervozita. Jsem už tak blízko a pořád tak daleko. Touha dokončit celou GR11 je obrovská. Strach ze zranění nebo kolapsu těsně před cílem sílí. Pochyby zamačkávám a tlačím káru do cíle. Vděčnost na místo dojetí je to, co v cíli, na majáku na Cap de Creus, prožívám. Afterparty se koná u Cadaquese v zátoce.

Předposlední den mého putování je tady. Znovu svádím boj s horkem. Pau mi připraví speciální úkol. Najít jeho zapomenuté trekové hole. Nedaří se mi. Trasa mě protáhne úsekem plným kaktusů a pichlavých keřů. Pro mě je to křížová cesta. Sůl v ranách tomu dodá punc utrpení. Dnes dojdu k moři. Do Llancy, kde si dám večeři. Cesta by tu mohla skončit. Ale cíl je ještě dál. Na Cap de Creus. Pokračovat budu zítra. Spím nad Llancou na hřebeni, kde mi oblačnost ukáže, že nejsem pánem situace.

Doputuju do příhraničního města, které je proslulé prostitucí. Je to značná dávka deprese po ránu. V La Jonquře se nasnídám a dokoupím proviant. Na pokračování směr Requesens si vyberu nejméně vhodný moment. V poledne slunce žhne. Jsem nucen zkrátit přestávky. Více hledat stín a odpočívat. Více pít. Jinak bych se upekl za živa. Requesens je milé místo, které se snaží přivést a udržet u života jedna nadšená paní. Dotáhnu to 3km před els Vilars, kde zakempím. Podvečerní příhoda s divokými prasaty patří k tomu nejlepšímu, co jsem na GR11 zažil.

Teplo. Vedro. Strašný teplo. Čím se blíží moře, tím teplota roste. Hraju se sluncem bojovku. Výhrou je stín. Přecházím na taktiku chůze – pauza v přesně daných intervalech. V městě Macanet de Cabrenys pauzíruju, dokupuju zásoby a užívám si místní autentičnosti. Potkávám samé korkové duby. Zažiju hezký podvečer v La Vajol s vyhlídkou na moře v dáli. Spím na prasáka v lese u trailu, pod širákem. Nesnáším katalánské komáry.

Farmář ani divočáci si pro nás v noci nepřišli. Ráno jsem celej rozlámanej. Snažím se kluky nebrzdit. Vyrážíme všichni tři společně. Jake to k refužku Talaixa táhne v tempu vyjímečném. U refužka doplníme vodu. Zbytek dne s ní nelze počítat. Za refugiem Refugi de Sant Aniol d’Aguja svlažíme svá těla v přírodních bazéncích. Když končíme, navalí se tam tolik lidí, že to přestává být pěkný. Rozhodujeme se dopřát velký luxus v podobě jediného kempu široko daleko. Kemp je nejdražší na celé GR11. Odpočinek jak má být je zakončen večerním koncertem nadějné písničkářky.