Blog

Když to nezvorám, bude to poslední den na trailu. V noci jsem se proklínal za výběr místa. Z romantiky se stal thriller. Vítr mi nenechal vydechnout. Vlhko, které se o hřeben zaráželo, kondenzovalo na mém spacáku. Radost mi udělá setkání s Mariem a se Zuzou. Závidím jim, že už nikam nemusí. Původní úvaha, že bych si dnes v El Port de la Selvě odpočinul a na Cap de Creus šel až druhý den, není přijata. Ještě bych se rozseděl a nikam nedošel. Každým kilometrem stoupá moje nervozita. Jsem už tak blízko a pořád tak daleko. Touha dokončit celou GR11 je obrovská. Strach ze zranění nebo kolapsu těsně před cílem sílí. Pochyby zamačkávám a tlačím káru do cíle. Vděčnost na místo dojetí je to, co v cíli, na majáku na Cap de Creus, prožívám. Afterparty se koná u Cadaquese v zátoce.

Předposlední den mého putování je tady. Znovu svádím boj s horkem. Pau mi připraví speciální úkol. Najít jeho zapomenuté trekové hole. Nedaří se mi. Trasa mě protáhne úsekem plným kaktusů a pichlavých keřů. Pro mě je to křížová cesta. Sůl v ranách tomu dodá punc utrpení. Dnes dojdu k moři. Do Llancy, kde si dám večeři. Cesta by tu mohla skončit. Ale cíl je ještě dál. Na Cap de Creus. Pokračovat budu zítra. Spím nad Llancou na hřebeni, kde mi oblačnost ukáže, že nejsem pánem situace.

Doputuju do příhraničního města, které je proslulé prostitucí. Je to značná dávka deprese po ránu. V La Jonquře se nasnídám a dokoupím proviant. Na pokračování směr Requesens si vyberu nejméně vhodný moment. V poledne slunce žhne. Jsem nucen zkrátit přestávky. Více hledat stín a odpočívat. Více pít. Jinak bych se upekl za živa. Requesens je milé místo, které se snaží přivést a udržet u života jedna nadšená paní. Dotáhnu to 3km před els Vilars, kde zakempím. Podvečerní příhoda s divokými prasaty patří k tomu nejlepšímu, co jsem na GR11 zažil.

Teplo. Vedro. Strašný teplo. Čím se blíží moře, tím teplota roste. Hraju se sluncem bojovku. Výhrou je stín. Přecházím na taktiku chůze – pauza v přesně daných intervalech. V městě Macanet de Cabrenys pauzíruju, dokupuju zásoby a užívám si místní autentičnosti. Potkávám samé korkové duby. Zažiju hezký podvečer v La Vajol s vyhlídkou na moře v dáli. Spím na prasáka v lese u trailu, pod širákem. Nesnáším katalánské komáry.

Farmář ani divočáci si pro nás v noci nepřišli. Ráno jsem celej rozlámanej. Snažím se kluky nebrzdit. Vyrážíme všichni tři společně. Jake to k refužku Talaixa táhne v tempu vyjímečném. U refužka doplníme vodu. Zbytek dne s ní nelze počítat. Za refugiem Refugi de Sant Aniol d’Aguja svlažíme svá těla v přírodních bazéncích. Když končíme, navalí se tam tolik lidí, že to přestává být pěkný. Rozhodujeme se dopřát velký luxus v podobě jediného kempu široko daleko. Kemp je nejdražší na celé GR11. Odpočinek jak má být je zakončen večerním koncertem nadějné písničkářky.

Po probuzení stoupám lesem vzhůru. Na hřebeni je tolik hezkých míst, kde by se dalo složit hlavu. Zamávám na rozloučenou vysokým horám a Nurii v dáli. Moře volá. Katalánci mě překvapí svou vášní pro sběr hub. Nadšení pro jejich sběr mi demonstroval i Pau, když griloval hřiba. V Mollu dokoupím zásoby. V Begetu se zchladím vychlazenou Estrellou. Ke konci dne se přidám do skupiny dvou hikerů. Kráčíme tři.

Po noční bouřce zjišťuju, že jsem suchý, ale bez energie. Ta mi v prvních kopcích, kdy lezu na nejvyšší bod GR11, znatelně chybí. Na hřebeni je strašná kosa. Vítr mě nutí k rychlému proběhnutí úseku. Mrzí mě, že se s vrcholy loučím z rychlíku. Setcases je pro mě druhý Parzán. Mám problém najít otevřenou knajpu. Když už se povede, vřelosti aby v ní člověk pohledal. Rovnováhu vesmíru vyrovná lokální obchůdek s milou obsluhou a výtečnými kousky v nabídce. Hledání bivaku se změní na bojovku.

Z rodinného kempu v Planoles putuju do údolí Nuria. Nuria je poutní místo. Vedou sem dvě trasy z Planoles. Já následuji tu oficiální, což pro mě představuje sejít do města Queralbs (o důvod víc dát si oběd) a znovu nastoupat metry do Nurie. Druhá možnost vás ponechá na hřebenech a dle vyprávění Holanďanů stojí za to. Do údolí míří hodně denních turistů. Nuria je zahalená v mracích. S přicházející tmou mi oblačnost dává tušit, že v noci bude o zábavu postaráno:)

Po ranním koňském budíčku šlapu dál. Dnes mě doprovází Spotify a dost velký fláky. Před Dorrií se ztratím v kleči. Tahle část je vskutku špatně značená. Poslední kilometry před Planoles jedu na morál. Kemp v Planoles je malý, rodinný, vedený ráznou paní majitelkou. Přidám se k holandskému páru a Xavimu z Barcelony. Jsem na vážkách, jestli zůstat nebo kopnout ráno do vrtule.

S Pauem dáme kávu na refužku. Tu nám majitelé rádi připraví. Po snídani zabalíme a rozloučíme se. Pau jde na chalupu, kterou mají nedaleko od Puigcerdy. Já pádím dolů do města. Potkám Tonyho a Claudii. V Puigcerde se najím a dokoupím zásoby. Nezůstanu na noc. Nasekám tam dalších 10km. Spím s výhledem na lyžařský resort La Molina. V noci slyším volání kovbojů a jejich psů nahánějíc dobytek.