Přechod Nízkých Tater

Po 5 letech jsem se vrátil na místo činu. Poprvé jsme prošli trek se startem v Banské Bystrici, přes Staré Hory a koncem v sedle Čertovica. Víc času nám nezbylo. Východní část Nízkých Tater musela počkat. Ačkoliv se nerad vracím na stejná místa, u Nízkotatranské hřebenovky jsem udělal výjimku. A vyplatilo se.

Květen je optimální měsíc. Na stezce bylo minimum turistů a počasí, které nám více než přálo. Tři a půl dne jsme šli z východu na západ. Na sto kilometrech jsme zažili odlehlost východních NT, střetli se s masovým turismem kolem Chopoku, abychom ke konci znovu nalezli klid a krásu opuštěných hor. Spali jsme venku v přístřešcích. Narazili na stopy medvěda. Seznámili jsme se s Petrem z Beskyd, který to švihal po SNP (dálková trasa Slovenského Národního Povstání) a byl našim parťákem z Telgártu až do Donoval.

Den 1.  – z Telgártu do sedla Priehyba

Lístky na vlak kupuju týden dopředu. Když to paní u přepážky nabouchá do systému, svítí na displeji „krásných“ 6142,-. V duchu si říkám, že by za to byla pro 3 lidi zpáteční letenka po Evropě. 

Naše klasické duo – Honza a Já doplňuje kamarád Jirka. Sraz na Hlaváku v Praze před 22:00 plní kluci na jedničku. 

Ve 22:13 jsme uvelebeni v našem lehátkovém kupé. Vlak se dává do pohybu směr Poprad. 

Jirka je ráno nevyspalý. Jeho chytré hodinky nezaznamenaly ani minutu spánku:) My s Honzou jsme většinu noci prospali. Pan slovenský průvodčí byl po celou dobu milý a nápomocný. Ve vlaku byl klid a ticho. Absolutně luxusní záležitost. V 6:30 ráno nás vítá konečná cílová stanice Poprad-Tatry. 

Zde přestupujeme na bus do Vernáru. Ve Vernáru následuje poslední přestup do Telgártu. Vše šlape jako po másle. 

V Telgártu zažíváme slunečné ráno s ruchem na návsi. Jirka běží do mléčného automatu pro domácí mléko. Dáváme se do řeči s hikerem. Jmenuje se Petr, je od Frýdku Místku a už 11. den to valí z Dukly po cestě SNP (SNP = dálková trasa z východu Slovenska (start je většinou na Dukle) na západ, s cílem na Děvíně v Bratislavě). 

Z Telgártu rubeme největší výšvih na SNP. Stoupáme na Kráľova hoľu (1946 m.n.m). Tisíc výškových metrů zmákneme jak Da Vinci Mona Lisu. Před vrcholem je krátký úsek po sněhovém poli. Nahoře fučí.

Jirka se pouští do řeči s turistou. Vyklube se z něj pacient na protialkoholní léčbě, který dostal první vycházku. Omrkneme vysílač a pádíme dál. Ve vnitru vysílače je nouzový bivak, kde se dá při špatném počasí přečkat. Byl tam doknce teplý radiátor, což je v zimě vítaná věc. Dovnitř by se do dvou malých místností vešlo odhadem 6-8 lidí.

Na útulnu Andrejcová se těším. Recenze slibují zelňačku a řemeslné pivo. A je to tak. Pan chatař nám přináší pořádný talíř kapustnice a piva z minipivovaru. Po obědě si hovíme v křeslech a čumíme na Vysoké Tatry. Shodneme se, že šichtu by si tu dovedl představit každý z nás:)

Je brzy. Kopeme do vrtule a míříme na Priehybu, náš dnešní cíl. Šest kiláků není zadarmo. Nejvíc nám dává zabrat sestup do sedla, kdy prudce padáme stovky metrů. V sedle je klid a přístřešek jen pro nás. Kluci toho mají málo, a tak si jdou zaběhat Dojde i Petr z Beskyd. Večer povaříme. Petr se přidává. Spíme tu všichni. Na lavicích i pod lavicemi. V noci je klid. Ráno projede přes sedlo několik aut.

Den 2. – ze sedla Priehyba na chatu gen. M. R. Štefánika

Sedlem se valí mraky. Je vlhko. Jirka klepe kosu. Nespí. Jeho spacák má největší slávu za sebou. Petr odchází kolem 5:00. Jirka se rozhodne jít napřed. Najít slunce a rozmrznout. My s Honzou máme pomalé ráno. Krom snídaně se věnuju i klíštěti, které se mi daří vytáhnout.

V osm zvedáme kotvy. Ze sedle to vede hned do pruťáku. Zima je pryč. Celé dopoledne se nese ve znamení nádhery. Užíváme si úzké pěšinky hřebene s výhledy na Vysoké Tatry. S Honzou povídáme o všem možném. Najednou spatříme stopy v blátě. To není Jirka. Patří medvědovi. Zbystříme. Děláme hluk klepáním o hůlky. Medvěda žel Bohu nepotkáme.

Terén je dnes obtížnější, vetší divočina, přelézaní a podlézaní popadaných stromů. V sedle Čertovica potkáme Jirku v odpočinku. Jdeme na jídlo do Motorestu. Halušky s bryndzou jsou výborné a spolu s Radegast 10 ještě lepší.

Po obědě startujeme do kopce po sjezdovce. Mraky se kaboní. Chvílema kápne. Proti nám potkáme několik turistů vracejících se z hřebene. Užíváme si samotu a výhledy na Ďumbier.

Po 2 a kousek hodinách dorazíme na chatu Generála Štefánika. Uvnitř hoři krb. Je teplo. Objednáme si pivo. Někdo i kus jídla. Postupně proudí lidé. Když přijde řeč na ubytko, optám se, zda bychom mohli spát ve dřevníku. Je nám povoleno. Parádní patro nás v pohodě pojme. Jako bonus máme možnost sprchy, což s díky příjmem. Uleháme spokojeni. Mimo dosah větru.

Den 3. – chaty gen. M. R. Štefánika do Hiadelského sedla

Petr a Jirka vychází brzy. S Honzou spěcháme pomalu. Zabalit. Posnídáme. Slunce svítí. Den bude jako korálek. Stoupáme na rozcestí pod nejvyšší horou – Ďumbier (2045 m.n.m). Batohy zahazujeme za první kameny. Nahoru vybíháme na lehko. Krátký usek pod sněhem a jsme tam. Nahoře jsme úplně sami.

To se nedá říct o cestě na Chopok. Lanovka jezdí. Lidí prudce přibývá. Proud denních turistů ustane až za Chopokem. V sedle Polany obědváme. Na hřebeni pofukuje studený severák. Bundu obléct, bundu schovat, to je moje celodenní hra s větrem.

Po několika přeběhnutých vrcholech dojdeme Jirku v sedle Pod Chabancom. Je brzká hodina, proto zamítáme zůstat na Ďurkové v útulně. Zvažujeme varianty. Nakonec pokračujeme dál směr Hiadelské sedlo.

Na hodinkách svítí 14:47. Do cíle denní etapy zbývá 18km. Dle ukazatele nás čeká dalších 5:20h práce. Jirka pln elánu a sil pádí vpřed. S Honzou šlapeme (v duchu si tento úsek pojmenuju „Pochod umřeme žízní“), s minimem vody, protože přeci nebudeme zbíhat 10min na Ďurkovou a zpátky.

Terén je na štěstí o dost snazší,než ve východní části NT. Široké poloniny s pěšinami nám dovolí valit jak o závod. Po 2,5h si povolíme krátkou přestávku se sváčou.

Cestou potkáme 3 Polky mířicí na Ďurkovou. Krása dne graduje podvečerem, kdy jsme v horách sami. I přes fyzickou námahu máme čas, se kochat tou parádou všude kolem.

Na Velké Chochuly nás dostihne borec z Olomouce jdoucí dálkovou trasu SNP. Valí jak blázen. Chvíli se ho držíme včetně konverzace o ultrahikingu a minimalismu (batoh má do 5kg a naposled šel GR11). Pak práskne do koní a je v čudu.

Pereme se odhodlaně a statečné se sestupem z Prašivé. Bolí to. Suchá šotolina ujíždí pod nohama. Myslí jsem zpět v Pyrenejích. Sestup z Prašivé mi evokuje sestup z Collado de Anisclo. Absolutní hoření pro stehna a kolena. Chceme být dole! Padáme stovky výškových.

Do Hiadelského sedla dojdeme unaveni, ale uspokojeni z dobře stráveného dne. Na 36km jsme nasekali 1500m nahoru a přes 2000m dolu.

Jirka má hlad. Požaduje rychle vařič. U toho se řízne do prstu. Souběžně zastavuje krvácení a vaří. Vaříme 2 chody. Od Jirky se mi ještě dostane proteinové tyčinky.

Na přístřešku jsme s 3 chlapami z Košic, kteří dnes začali svůj trek. Večer dojde Petr z Beskyd (SNPéčkař). Přístřešek je oproti minule opraven. Jirka spí s košickými kluky nahoře na bidle. Zbytek z nás si ustele na lavicích. V noci profukuje a k ránu je venku chladno. I tak spím jak nemluvně.

Den 4. – z Hiadelského sedla do Donoval

Kluci z Košic vstanou okolo 6:00. Přidáme se k nim. Jirka se běží napřed ohřát. Vycházíme s Honzou a Petrem. Na Kozí Chrbát se musíme vyškrábat. Zahřátí netrvá dlouho. Fotíme poslední hřebeny NT.

Z Kečky pozorujeme Banskou Bystrici a Velkou Fatru. Dneska to je piánko. Vlak máme koupený až v 16:30 z Ružomberoku.

V Donovalech, cílové stanici, jsme před desátou. Potkáme Jirku. Obchod je zavřený. Pivovar otevírá své brány v 11:00.

Součástí pivovaru je mala pekárna. Nabízejí úžasné domácí šneky (žádný rozmražený polotovar), buchty nebo koláče. K tomu kávu nebo pivko. Nakupujeme.

Sedneme si na zahrádku pivovaru, jíme a čekáme na otvíračku. Petr pije cider. My s Honzou testujeme pšeničnou jedenáctku. Pivo je moc dobrý. Petr se loučí. Pokračuje na Velkou Fatru.

Na halušky skočíme naproti do Koliby. Je to hodně moc turistické místo, kde si na zahrádce můžete koupit suvenýr, který fakt nechcete. Halušky nejsou vyloženě špatné, nicméně Motorest Čertovica je jednoznačný gastro-vítěz. Tečka. 

Znovu jdeme do pekárny pro kávu a pečivo. Sedáme si ke kostelu do trávy a čekáme na bus do Ružomberoku. 

Ružomberok není pěkný město. Prochází zde hlavní tah na východní Slovensko. Dominantou jsou papírny. Pokoupíme v Tescu. Přemístíme se k vlakáči. Jirka nakonec do Váhu neskočí,i když daleko k tomu nemá. Smrdíme a před cestou by koupel bodla. Alespoň na sebe navlečeme zbytek čistého. Merino to jistí. Pendolino je opožděno. Loučíme se s Nízkými Tatrami a Slovenskem. 

Shrnutí

Nízké Tatry jsem šel po druhé. Nerad chodím stejné úseky či místa, ale tady jsem rád, že jsem se vrátil. Úplně mě nadchla východní část NT z Telgártu na Čertovicu. To byla místy totální divočina. Nahoře jsme byli sami. Medvědí stopy tomu dodaly nádech dobrodružství. Možnost přespání na Andrejcové, v sedle Priehyba nebo na útulně Ramža má něco do sebe.

Spaní pod přístřeškama bylo fajn. Dřevník, který se nám podařilo domluvit na chatě Generála Štefánika, byl epesním spacím bonusem. 

Potkali jsme Petra z Beskyd, který k nám ve společných chvílích zapadnul, jak prdel na hrnec. Fandíme mu a věříme, že SNP úspěšně dokončí. 

Nízké Tatry jsme spráskali za 3 dny a ráno. Chvílema to byl kvapík, ale nic, co by se nedalo zvládnout s úsměvem na rtech. Počasí jsme si nemohli přát lepší. Ani kapka deště, slunce a přijatelný teploty, byly na květen více než dobré.

Mapa: https://mapy.cz/s/bogovesaro

Celkem kilometrů: 95,6km

Metrů do kopce: 4788m

Metrů z kopce: 4706m

Povrch trasy: 99 % trail, 1 % silnice

Voda na trase: ano. Filtr nebyl nutný. Studánky na Mapy.cz měly dostatek vody.

Spaní: bivakovací místa (přístřešky), chata Štefánika. Jelikož se pohybujete v Národním Parku, spaní na volno mimo označená místa je zakázané a i vzhledem ke koncentraci medvědů ho nedoporučuju.

Doprava: vlak z Prahy. Tam jsme jeli lehátkovým vozem ČD přes noc do Popradu. Zpátky jsme měli koupené Pendolino z Ružomberoku.