GR11 – DEN 31.
Ráno se probudím až v 8:22. Němci už jsou dávno fuč. Nepospíchám. Na louce suším spacák a tarp. Láduju se sušenkami a cornflaky.
O půl desátý projde kolem Pau s Patrikem. Spali v hostelech. Mají dnes namířeno do Encampu.
Trekovat začnu v 10:15. Cesta se klikatí lesem nahoru dolu. Obloha je bez mraků. Dělá se teplo.
Mám krizi. Nemůžu se dostat do tempa. Musím se pobízet. Jako by chyběla energie.
Do sedla Coll d’Ordino (1987 m.n.m) to je trápení. U fontány dojdu Patrika. Pauzíruje. Vyrazí napřed. Jde na opačnou stranu. Vyškrábu se tam po poledni. Kolem samí cyklisti. Připadám si jak na Tour de France. Je to normální přehlídka naleštěných, vyvoněných kol a jejich pánů. Shlukují se tu i silniční týmy. Fandí si navzájem.
Na louce sedí Pau a poslouchá podcast. Přisednu na oběd. Za okamžik dojde Patrik. Dole pod sedlem blbě zahnul. Celkově stálo dnešní značení za starou bačkoru. Musel jsem se častokrát dívat do map. Nejasně značený křižovatky a další odbočky. Hodně značek GR11 mělo nejlepší léta za sebou.
Ze sedla do Encampu jdeme z kopce. Před Encampem si na nás vyšlápne čokl. Páníček je vedle, ale pes to má na háku. Vrčí a doráží. Chvíli se zdá, že nás porafá.
Hledáme první bar, kde nám dají cervezu (pivo). Sedáme na zahrádku. Popíjíme lahvovou Estrellu Galiciu. Jako bonus dostaneme heslo na wifi.
Encamp je větší město. I tak mi pohled na andorskou architekturu nezlepší🤣 Kolem zahrádky na hlavní ulici pendluje městský policajt/hlídač. Na 100m chodí sem a tam. Napomene auto na blikačkách. Dál šlape chodník. Nevím koho nebo co hlídá.
Ve městě je mrtvo. Kluci jdou do hotelu. Kemp jsem nenašel. Půjdu bivakovat nad město.
Nakupuju na 3 dny do hor. V supermarketu jsem skoro sám. To je parádní shopping. Zapomenu zvážit ovoce a zeleninu. Prodavačka to běží vyřešit za mě. Kupuju litr gazpacha. Tuhle věc jsem si tu oblíbil. Hltám to jak pivo. Je to naprostá delikatesa👍
Větší průšvih je moje večere. Slibuju si pizzu. Najdu dobře hodnocenou pizzerii. Jdu, jdu, ptám se místních. Nikdo oni nic neví. Hodně podniků skončilo (asi covid).
Zapluju do podniku, který má pizza menu ve výloze. Sem jediný host. Majitelka je postarší dáma. Je ráda za hosta. Objednávám pizzu. Když nakouknu do kuchyně, dojde mi to. Bude se servírovat rozmražený polotovar. Dostavám pizzu Gladiátor. Plochý to je jak Kolín. Naházím to do sebe a mizím do kopců.
Stoupám 400 výškových k jezeru Llac d’Engolasters. Je tu pořád moc lidí. Koupání zakázáno. Na konci je lanový park, kde si myslím, že bych přespal. Nemám z toho místa dobrý pocit. Prostě Andorra.
Rozhoduju se v půl osmé popojít výš. Dobře dělám. Po 10 minutách nad parkovištěm zbystřím louku. Vylezu tam. Úplný ráj.
Rovný, čistý plácky pro bivak jak stvořený. Jdu dál k lesu. Zde nějaká rodinka staví stan. Ptám se, zda bude v cajku, když opodál přespím. „No problem“ povídají.
Sem zase šťastný. Stavím. Sedím. Jim. Cvičím. Lepím boty.
Ujito: 17km
Nastoupáno: 1327m
Naklesáno: 1205m
Kumulativně ujito: 571km