GR11 – DEN 25.
V pastevecký cabaně se spí dobře. Nikdo další nedošel. Máme ji s madridským býkem pro sebe.
Ve dvě ráno mě zbudí vítr. Otevřel vstupní dveře do cabany, který nejdou zevnitř zavřít. Mám děs z koní, které jsou kolem nás. Chrání nás ještě jedna vstupní branka, ale vím, co dovedl Moni Ňuf. Uměl si otevřít svou koj.
Párkrát se probudím. Zdá se mi, že jsou koně uvnitř a žerou můj gear🙈🤣
Vrátíme se zpátky na stezku. Za dva kiláky, který nás nastartují, jsme u Refugio Restanca. Stejnojmenné jezero slouží jako přehrada pro záchyt vody valící se z hor.
Kávujeme a kolujeme. Protáhnu se. U refužka se na mě obrátí dvě Španělky. Jestli to tady znám. Říkám, že moc ne, ale pojďme😅Hledají cestu k jezeru Lac de Mar. Vím, že sem ho v mapě zahlédl. Žhavím Mapy.cz. Ještě jednou kontroluju, ze je posilám na správnou stranu. Aby to nedopadlo, jako včera u chaty Llauset.
Zapomněl jsem jim „prodat“ ty skvělý Mapy.cz.
K refužku Colomers nám zbývá 8km scenerií plnou jezer. Nastoupáme osm set výškových metrů.
Mario mi utíká. On je jak splašený madridský býk😅Skoro nejí. Praktikuje přerušovaný půst. Každý den vykouří mraky cigaret. Nevím, co si to balí, ale jede mu to slušně.
Dole pod sedlem filtruju vodu. Když nahodím batoh, zjistím, že nemám čepici. Kšiltovka nikde. Vracím se k řece, kde jsem filtroval. Zpátky k batohu. Nikde nic. Chytá mě panika. Kšiltovka je rozdrbaná, špinavá, smradlavá. Na hlavu by si ji nikdo nevzal. Ale je to extraligová čapka od Monči z Přerova, když hrála volejbal. Dala mi ji na naší dovolené ve Slovinsku 2016. Proto je citová hodnota nevyčíslitelná. Když už se připravuju vyběhnout zpět do sedla, posledním pohledem ji nalézám kousek od batohu na kameni. Ufff. Jednou někde zapomenu mozek.
Sekám to nahoru. Předbíhám turisty. U refužka Colomers na mě mává Mario. Čeká dvacet minut. Jo hochu, bez čepice nejdu😅
Obědváme. Jdu pro další kávu. Potřebuju nakopnout. U baru se dávám do řeči s chlapíkem. Ptáj se odkud jdeme. Říká, že je z Yosemite z Kalifornie. Žena je Španělko-Rakušanka. S dětmi žijí na Mallorce. V létě pracoval v Praze. Je to lezec. O víkendech jezdil na pískovce do Adršpachu, Prachovských skal, Tisé, Ostrova. Táta vylezl Big wall v Yosemitech, 1000m vysoká stěna. Ale prý to, co vy hovada lezete na těch pískovcích, to není normální. Táta se skoro posral, když to viděl🤣🙈.
Poděkuju za rozhovor a běžím. Začínají se kumulovat mraky. Bouřka je na obzoru. Po 40 minutách nás chytá slabý déšť. Tahle situace tu byla včera. Všichni se rychle vrací zpátky do refugia, jen mi jdeme do hor.
Jsme na vážkách, zda se nevrátit na Colomers. Schováme se pod borovici. Mario hulí. Sedím vedle něj. Kolem chodí lidé zpět na refužko. Připadám si, jako puberťák, který páchá něco nelegálního😅Bouřka se nezhoršuje. Vyhodnocujeme situaci jako ucházející k dalšímu pokračování naší cesty.
Nahoru do sedla (2572 m.n.m) zbývá 400 vertikálních metrů. Nohy mám dřevěný. Už se mi nechce. Vítají nás koně. Modelové co pózují👍
Přecházíme hranici národních parků i regionu. Jsme v Katalánsku. Za několik dní budeme Andoře. Potom zase zpátky v Katalánsku.
Čas se přehoupl do pozdního odpoledne. V horách nikdo není. Vychutnávám si klid a ticho. Bouřka nepřišla. Svítí slunce. Tohle je za odměnu.
Jdu pomalý sestup. NP Estany de Sant Maurici je zase úplně jiná paráda – jezero, malé říčky, borovice, skaliska. Dýchá z toho kus Kanady. Krása střídá nádheru.
Dojdu Mária. Přijdeme k infocentru, kde máme vyhlédnutý přístřešek pro bivak. Vidle nám do toho hodí cedule. Bivak i kempink zakázán pod pokutou 300-600 Euro. „Ty vole, to by bylo v ty horní hranici víc peněz, než co sem tu doposud za 4 týdny utratil“ honí se mi hlavou. Mario je z toho vyvátý. Povídá: „Můžeme tvrdit, že nerozumíme katalánsky🤣.“
Večer se blíží a jistota spaní na prasáka klesá k nule. Jdeme se zeptat k refugiu Ernest Mallafre, zda by nás nenechali na zemi. Je totálně narvaný turistama, absolutně malý, takže máme smůlu.
Plán B je přístřešek u kaple opodál. Bingo! Výborně zastřešený vchod ke kapli je náš dnešní domov. Chatka vedle je uzamčena, ale tenhle dar z nebes nám stačí👍Dolu do Espotu je to 7km. Jsme dobití. Poslední dny byly na profil náročný.
Při jídle pozorujeme 3 jelínky, jak se pasou na cestě. Pěkný moment.
Méně hezká chvíle přijde v zápětí. Když si chci ohřát vodu na kuskus, nová plynová kartuše nefunguje. Sem naštvaný. Závit je správný – šroubovací. Nicméně asi tam chybí kousek délky jehly a nedojde ke spojení vařiče s bombou. Nejede to.
Mário má naštěstí plynu, že by to mohl dát v Rotterdamu na burzu. Ohřívám u něj. V noci mě budí zvuk. Nad námi běhá kuna. Ráno zjišťuju, že jsem spal ve spacáku na ruby.
Ujito: 23km
Nastoupáno: 1468m
Naklesáno: 1526m
Kumulativně uraženo: 464km