Forststeig Elbsandstein – Lesní stezka Labské pískovce

Tahle perla leží hned za hranicema. Stezka vede v převážné většině trailem, asfaltových spojek je poskrovnu. Všude les, pískovcové skály a parádní rozhledy ze stolových hor. Těch je na celé trase 12. Nastoupanejch a naklesanejch metrů tak bude kupa. Zázemí v podobě bivaků a chat může směle konkurovat Skandinávii (záchody u bivaků jsou skutečně skandinávské). Vydali jsme se sem letos v červnu.

Odjezd

V pátek brzo ráno sedáme s Honzou na rychlík směr Děčín. Je tam lehká nejistota, zda stihneme přípoj do Schöny, protože se na trati opět pracuje. Lokálka na nás čeká. Vše jde podle plánu. Vod paní průvodčí se nám dostane školení na téma „Jak efektivně cestovat mezi Prahou a Ústeckým krajem“. Honzovi ještě vyteče camelbag na podlahu. Má do Schöny plný ruce práce. Vytřeno je na jedničku. I paní průvodčí je spokojená.

Nástup na trail

V Schöne nastupujeme na žlutou značku, kterou si Lesní Stezka od svých tvůrců vysloužila. Honzovi se ode mě dostává pochvaly. Na třídenní pochod se dovedl zabalit do dvaceti litrovýho běžeckýho batůžku. A to včetně vařiče a bomby! Od Labe nás stezka žene vzhůru do kopce. V pátek ráno není nikde ani živáčka.

První stolová hora

Dojdeme na vrchol Grosser Zschirnstein (560m). Je to nejvyšší hora Saského Švýcarska. Jsou odsud famózní výhledy do okolí. Vrcholovej památník válcovitýho tvaru dotváří jedinečnou atmosféru. Tenhle vrchol získává mé sympatie. Nahoře fučí.

Mimo Děčínský sněžník

Jelikož máme jen 3 dny a celá trasa má přes 100km, děláme menší úpravu. Pokračujeme dále po hranici. Vynecháme Děčínský sněžník, přes který jsme šli loni v rámci přechodu východních Krušnejch hor. Cesta po hranici je zvlněná jak dálnice u Ostravy. Je to pořád nahoru dolu. Honza je motor a táhne nás vpřed. Pro mě je to po rehabilitaci zad trailová premiéra.

Oběd u Taubenteich-Biwak

Je krásně, ale vedro je na padnutí. Na bivakovacím místě Taubenteich zastavujeme. Obědváme ve stínu pod přístřeškem. V mezičase zkoumáme bivakovací budky. Připomínaj stánky z trhů. Nicméně jsou bytelný a člověk by se tu při nepřízni počasí dobře schoval.

Ztraceni

U skalního města Falkenwand mineme odbočku. Díky týhle „minele“ se máme tu možnost kochat skalníma útvarama. Po pár stech metrech se vracíme na lesní stezku.

Potřebujem pivo

Když se vymotáme, padá volba na Ostrov, kde je hospoda. V podvečer dojdem do restaurace Pod Císařem. Žije to tu. Spousta lezců, pro který jsou okolní pískovce druhým domovem. Klášter 12 je lepší než Max Summer Ale. Dostáváme dobrý zeleninový polívky. Místo třetího piváka vyměknem a objednáme nealko Lobkowicze.

Zehrborn-Biwak

Z hospody se odporoučíme na první oficiální bivak. Zehrborn-Biwak je vkusně umístěn v lese. Přijdem jako poslední. Už tu je asi 5 stanů. Samí borci. Místa moc není. Dva fleky pro bivak pod širákem vymyslíme. Opět je tu perfektní zázemí. To se musí Němcům nechat. Udržovanej bivak se suchým záchodem (pokud si představuješ latrýnu či kadibudku, kterou znáš, tak tohle je jiná liga. Všechno ve dřevě. Prostorný. Polystyrenový prkýnko. Papír. Všechno čistý. Jedním slovem, tady chceš kadit!). V noci dostanu strašnou rychtu od mušek.

Druhej den na trailu

Dneska má být ještě větší horko. Poprvé vyzkoušíme filtr na vodu v praxi. Jelikož sem jej doma nenavlhčil dle návodu, průtok je u prvních litrů hodně mizernej. Trvá to věky. Každej nabereme dva litry z řeky. Od kluků z bivaku máme info, že až do Nikolsdorfu nebude voda. Hold pískovce. Pupíček na západní stolovou horu Zeisigstein z časových důvodů vynecháme. Mydlíme to dál směr Nikolsdorf.

Setkání s Editou

Do Rotsteinhütte ukrojíme velkej kus cesty po lesní silnici. Míjíme holčinu, která odpočívá ve stínu pod přístřeškem. Zdravíme se. Rotsteinhütte je krásná chata, udržovaná správou NP. Bohužel tu není pitná voda, pouze dešťovka. Svačíme. Po nějaké době dojde holčina, kterou jsme zdravili. Je to Češka. Dáváme se do řeči. Vypráví nám, že to měla z Ústí kousek a že to jde poprvé. Pak padne řeč na treky. Libujeme si všichni u Gruzie, holčina chválí Kyrgyzstán. Balíme a pokračujeme. Celou dobu jsem měl pocit, že tu holku od někud znám. Doma „házím“ výraz Polez.cz, kterej měla na triku do Googlu. Vypadne na mě brand naší nejlepší lezkyně Edity Vopatové. A taky její fotka. Jasně, byla to Edita, naše nejlepší lezkyně (prostě Adam Ondra v sukni), se kterou jsme měli s Honzou na Forststeigu tu čest. Milé to setkání:)

Labůžo v rybníku Neuteich

Po cestě si ze stezky odskočíme do rybníku. Voda je díky přítoku studená, ale dokonale osvěžující. Tohle je v hicáku vzpruha pro tělo i mysl. Krom koupele znovu jíme. Konečně se tenčí zásoby chleba, kterej váží půl kila:). Honza se nejen zabalil do menšího báglu, ale vychytal to i s jídlem. Objevem trejlu jsou voříšky Go nuts z Albert poskytujíc maximální přísun energie v minimálním balení:)

Cestou do druhého bivaku

Musím říct, že stezka nás hodně baví. Autoři ji vedou co nejvíc mimo hlavní cesty. Když to jde, uhnou ji do trejlu. Krosíme řeku Biela. Jsme bez vody. Znovu filtrujeme. Na bivak Nikolsdorf nám zbývá pár kilometrů. Dle map.cz tu má být pitná voda. Bereme proto úplný minimum.

Pro pivo

Projdem kolem bivaku. Pokračujem dál do vesnice Nikolsdorf. V kempu hledáme hospodu či alespoň recepci, kde bychom uhasili žízeň. Je před osmou. Recepce je zavřená. Povídám Honzovi, ať zkusí zazvonit. Zvoní. Dlouho se nic neděje. Po několika minutách vyleze majitel kempu. Spustí německy. Ačkoliv je moje němčina hodně basic, z tonu a postavení jeho těla tuším, že tohle fakt není Herzlich Willkommen:) Honza drží. Po prvotním náporu se dostává dovnitř. Když se vrátí, nese 4 lahváče. Ptáme se majitele, zda si to můžeme lempnout tu v kempu na lavičce. Dostane se nám odpovědi něco ve stylu „Koukejte mazat, ať vás tu už nevidím“. Vyjdeme z kempu a přípitek provedeme za jeho branami.

Bagr místo vody

Dojdeme do bivaku. Stojí zde jeden stan. Jinak prázdno. Na okraji má být budova s pitnou vodou. K našemu překvapení nacházíme zbořeniště, bagr a kohoutek, kterej čouhá ze zdemolovaný budovy. Voda žádná. Jdeme za dvojicí ve stanu. Ukazujou nám kanystr s dešťovkou, kterej tu byl od rangerů. Je prázdnej. To je šlamastyka. Máme jedno pivo, žádnou vodu. Varianta návratu do kempu padne, ale hned ji zavrhneme. To už by na nás majitel vzal flintu:). Vydáme se zpátky do vesnice. Pod kempem je domek. Na zahradě probíhá rodinná sešlost. Vyhecuju Honzu, aby poprosil o vodu. To se Honzovi po chvíli halekání daří. Majitelé nám dovolí natočit si ze zahradního kohoutku. S díky se odebíráme na bivak.

Teplo pod širákem

I druhou noc spíme pod širákem. Je takový teplo, že máme péřáky rozepnutý. Teplota se pohybuje okolo 20 stupňů. Ráno po pár kilácích filtrujeme vodu z řeky Biela. Stezka nás vede do skalního města Quirl. Pravej mumraj víkendových návštěvníků začne v posledních třech skalních městech. Vystoupáme na Gohrisch, abysme následně slezli všechny metry dolů. Po Gohrischy nastupuje Papststein. Profilově to je jak přes kopírák. Nahoře je restaurace. Na Papststeině můžu ždímat triko. Vedro je odporný. Cestou nahoru vyjdeme milion schodů, přírodních i umělých. Před posledním skalním městem Kleinhennersdorfer Stein toho mám dost. Už se vidím v Bad Schandau. Do cíle nám zbývaj poslední kilometry. I tu prokážou autoři smysl pro trejl, kdy stezku natáhnou traverzem nad nádražím v Bad Schandau. Když se zdá, že jdeme do finále, stezka nás několikrát vezme znovu do kopce:)

Jsme ve finále

Vypadneme v Bad Schandau za nádražím. Pokračujeme zpět po chodníku. Slunce do nás pere. Jsou dvě odpoledne. Máme nutkání skočit rovnou do Labe. Nicméně nejdřív jdeme zkontrolovat, jak jede vlak zpět. Venku je horda policajtů. Prej se hraje fotbal v Drážďanech, tak proto taková opatření. Dáváme se do řeči s německou bandou hajkrů. Vypadaj umorousaně jako my dva. Stezku šli pět dnů. Povídaj o běžcích, kteří to chtěli celé proběhnout za 2 dny. Vlivem veder to vzdali. Nedivím se. Nám se s Honzou podařil bych řek pěknej kousek. Za 2,5 dne jsme pokosili 85 kilometrů.

Jedeme domů

Koupel v Labi už nestíháme. Stíháme aspoň jedno pivko na nádraží. Dokonce lokální nefiltrovaný bio pivo. Skáčeme do vlaku a frčíme do Děčína. Chceme se odměnit pořádným jídlem a pivem. Venku je strašná Marakeš. Vzduch stojí. Teploměr ve stínu ukazuje 37 stupňů. Hnus. Jdeme do klimatizovanýho obchoďáku, kde je pivovar Kapitán. Burgry a piva jsou na jedničku. Co už není pěkný je cesta ve vlaku ČD do Prahy. Na týhle trati jezděj soupravy, do kterejch by jinde nenaložili ani dobytek. Na klimatizaci můžeme zapomenout. Krůpěje potu se linou po všech sedících v kupé. Dvě hodky „saunování“ s Českými Drahami je v ceně jízdenky.

Shrnutí

Na trejl bych se klidně vrátil. Ideálně na podzim, kdy to bude hrát všemi barvami a spaní na jedné z bivakovacích chat s roztopenými kamínky bude fajn zážitek. Z Prahy je to kousek. Stezka je skvěle značená. Pomoc si můžete Mapami.cz. Je třeba počítat, že voda v pískovci v létě není. Jídlo je lepší si nést vlastní. Občerstvit se dá určitě v Ostrově v restauraci. Na projití celé stezky bych si vyhradil alespoň 4 dny, aby to nebyl kvapík. Počítejte s terénem, který prověří vaši fyzičku. Cesta vede z většiny lesem, profil stezky je nahoru dolu. Kolegům z Německa se podařil super kousek. Vybudovali stezku v srdci národního parku a připravili pro hajkry hodně možností legálně bivakovat. Klobouk dolů!

Mapa: https://mapy.cz/s/rabapureba

Celkem kilometrů: 85 km

Metrů do kopce: 2305m

Metrů z kopce: 2297m

Povrch trasy: 95 % trail, 5 % asfalt

Voda na trase: ano, ale doporučuju filtr.

Spaní: nespočet bivakovacích míst a chat

Doprava: vlak z Prahy do Děčína, přestup na lokálku do stanice Schöna. Zpátky vlakem z Bad Schandau do Děčína a rychlíkem do Prahy.