Přechod Kokořínska – část II

Po vydatném spánku se vydáváme na cestu. V Holanech doplňujeme vodu a proviant v místní vietnamské večerce.

Vlhošť

Kousek za obcí přes nás přejde krátká průtrž mračen, se kterou máme ten den tu čest ještě několikrát. Než dojdeme k Vlhošti (nejvyšší hora CHKO Kokořínsko – 614 m.n.m.), mineme modrou značku. Rozhodneme se vrátit zpět. Vlhošť pouze obcházíme, na vrchol se nám lézt nechce. Pod ním se nachází několik stavení včetně staré myslivny. Procházíme skrze ohradu plnou ovcí a koz, které se před naší invazí rozutečou.

Pod Husou

V přístřešku Pod Husou zastavujeme na krátkou pauzu a svačinu. Potkáváme první turisty dnešního dne.

Od Martinských stěn si to štrádujeme po zelené značce cca 4 km, všude je klid, ticho. Lesní pěšina se mění na panelovou cestu.

Oáza v Zakšíně

Po cestě do Zakšína si s Honzou říkáme, že by se šiklo točený pivo. Stáj Zakšín je tou pravou oázou, která má dost vláhy nás napojit. Z hlavní silnice nás magnetizuje cedulka „PIVO, LIMO VE DVOŘE“. Uvnitř panuje přátelská a příjemná atmosféra. Dáváme dvakrát Cvikov 11 a pokračujeme dále.

Vyhlídka Rač

Ze Zakšína vystoupáme po červené na zříceninu hradu Pustý zámek. Opodál procházíme přes vyhlídku Rač. Podvečerní slunce nabízí slušné podmínky pro focení. Je tu parádní výhled na okolní lesy a údolí. Trochu mi to připomíná Wadi Ghul v Ománu.

Nedvězí

Vyškrábeme se na vrchol Nedvězí, na který se opravdu těším (před několika lety mě sem vytáhnul kamarád Ondra na kole při cyklo toulkách po Kokořínsku). Viditelnost je na jedničku a 360 stupňový rozhled do okolí je za odměnu. V dáli jsou vidět jak Lužické hory, tak České středohoří s majestátní Milešovkou.

V obci Nedvězí se pokocháme místní lidovou architekturou v podobě roubenek, u kterých po většinou stojí pražská auta.

V Dobřenském dole je třeba přidat vrstvu navíc. Přes hradbu pískovcových skal nemá podvečerní slunce šanci proniknout, všudypřítomný chlad a vlhko nás nutí přidat do kroku.

Nouzový přístřešek

Noc se blíží, a tak je našim cílem zkusit štěstí v jeskyni u Ovčáckého vrchu. Bohužel přicházíme o chvíli později a skalní byty v jeskyni jsou již zabrané. Přesouváme se o kousek dál, na louku pod vysoký košatý strom, který vyhodnocujeme jako dobré místo pro dnešní bivak. Těstoviny s kukuřicí a tuňákem jsou bašta. Dopíjíme gruzínskou čaču.

Jdeme spát aniž zkontrolujeme noční předpověď. V půl jedenácté nás budí déšť. Vnitřně se uklidňuju, že to jistě brzy přestane. Spíme přeci pod hustým stromem. Stejný názor prezentuju i Honzovi. Za hodinu máme spacáky promočené. Teplota se pohybuje okolo 5-7 stupňů, pára jde vod huby. Ze spacáku se nám nechce, nicméně je to nevyhnutelný. O půlnoci pobíháme kolem bivaku a snažíme se postavit improvizovaný nouzový přístřešek. Celkem se to daří, i když ke komfortnímu spaní to má daleko. Na louce před námi a z poza lesa se začne ozývat hlasité chrochtání. Pár metrů od nás se prohání divočáci. Díky plachtě natažené před námi o tuto podívanou přijdeme.

Pozitivní na této zkušenosti je, že syntetický spacák dokáže udržet teplo, i když je totálně mokrý.