GR11 – DEN 10.

V noci spíme jako miminka. Španěláci jsou vyrovnaní na podlaze, jak ředkvičky v řádku. 8 lidi je maximum, co refugio komfortně pojme.

Ráno nás budí bouřka. Leje jak z konve a hromy, blesky duní kolem. Jsem rád, že Zuzu osvítilo a sehnala tenhle bejvák. Venku to nebude sranda.

V jeden moment začne kapat skrz střechu. Klučina, co leží pode mnou, pohotově skáče po ešusu a chytá vodu. Voda se na treku cení zlatem. Prší až do 10:00. Vůbec mi to nevadí:) Mám víc času na regeneraci.

Ráno necháme kluky nasnídat a zabalit se. Představa, že se balím s dalšími 7 lidmi na 12m2, mě děsí. Když se se Zuzou chystáme v poledne vyrazit, překvapí nás ve dveřích Hagen a Christian. Spali v refůžku dole v La Mině. Jak se od pánů dozvídáme, jsou tam dokonce dvě, kterých jsme si po cestě údolím vzhůru ani nevšimli. Je to dobře. Kdyby se všichni včera nahrnuli sem na horu, byl by to slušný mejdan:)

Kráčíme údolím směr Refugio Lizara, kde je náš dnešní cíl. Kluci němečtí před námi pobíhají s mobilem, jak s kompasem. Ptáme se, co to má znamenat. Prý je tu částečný signál. Nahazujeme data. Posilám domů reporty za 8. a 9. den. Pak signál mizí.

Hledáme vodu. Narazíme na super pramen. Teče to jak Vltava. Filtruju. Zuza z povzdálí výše na mě něco gestikuluje. Ruce má v kříž. Chápu, není tam určitě voda. Přefiltruju 2 litry. Zuza se vrátí a povídá, že v prameni nad námi, leží mrtvá kráva. Fajn. Filtr by to zvládl, ale nebudeme riskovat. Pokadit se nechci. Vodu vylévám.

V ten moment ve svahu nade mnou zazní „Václav, Václav“ a on to Fabian (38, Münster, západní Německo). Toho kluka mám rád. Linuxovej ajťák, co s tím chtěl seknout. Cítil, že potřebuje změnu. Šéf mu nabídnul sabatical (dlouhý neplacený volno). Tak je tady, v Pyrenejích, aby si splnil svůj sen o dlouhém treku.

Fabian nikdy nebyl na treku. Učí se stavět stan, nosit těžký bágl a ošetřovat puchýře. Má stále hlad a má rád pivo. Hodně piva:) Ptá se, zda se může přidat. Se Zuzou samozřejmě souhlasíme. A tak kráčíme tři.

Dnešní scenérie jsou dechberoucí. Svačíme nad jezerem. Mraky se honí. V dáli vidíme ski resort v Candanchú, kam máme namířeno. Stoupáme na nejvyšší bod doposud – Puerto de Bernera (2115 m.n.m).

Vstupujeme do přírodního amfiteátru (vypadá jak Helmův Žleb z Pána Prstenů). Nikdo nikde. Jen my tři.

Ze sedle klesáme na 5km přes 600 výškových k Refugio Lizara. Krásný, moderní refugio, kde se dá ubytovat. Dáváme piva a odpočíváme na zahrádce. Bivak nám v okolí nedoporučují. Jsme v národním parku a hrozí pokuta. Ranger chodí brzy ráno na obchůzku.

Pošleme tam tři kousky. Fabián povídá, že je navátej, jak závěj. Jdeme od refůžka dále, poohlédnout se po místu pro bivak.

Všude krávy a kravince. Kolem desátý se poštěstí a za svitu čelovek stavíme přístřešky. Byl to povedený den. Můj desátý na stezce.

Ujito: 16km
Nastoupáno: 705m
Naklesáno: 778m
Celkově už ujito: 212km