Zakarpatská Ukrajina
Datum treku: 31/8/2018-9/9/2018
Na Zakarpatí jsme se s Honzou vydali na konci srpna roku 2018. Nikdy by mě nenapadlo, že až budu tenhle cestopis dávat dohromady, bude na Ukrajině válka. Osobně mi je z toho smutno a mám vztek, že něco takového, malý kousek od našich hranic, v Evropě, je v roce 2022 možné. Že v zemi, která nám je geograficky a především lidsky blízko, umíraj její obyvatelé.
Cesta na start
Vyrážíme nočním vlakem Leo Express z matičky stověžaté směr Košice. V Košicích měníme vlak za autobus. Leo Express zajistil nejen vlak na východ Slovenska, ale i následný bus až na jih Zakarpatí. Samozřejmě za cenu více než sympatickou. Tak jak cesta vlakem ubíhala, tak autobus, to byla úplně jiná pohádka. Přes Užhorod a Mukačevo jsme se kolikrát po offroadových cestách plahočili přes 10 hodin. Cílová stanice Rachiv nás přivítal slunečným počasím a slušným vedrem. Čekání na maršrutku (místní minibus) jsme si zkrátili pivsony a pozorováním lokálního svatebního průvodu, kterému se honosnost nedala upřít.
První nocleh
Maršrutkou jedeme nějakých 30-45 minut do hor. Silnice je jak řešeto. Do toho u řidiče vyhrává ukrajinské disko, vedle nás se překřikují děti jedoucí ze školy. Prostě atmosféra jak víno. Stačíme se dát do řeči s klukama z Charkova (dle batohu Pinguin bych je tipoval na Čechy), kteří po místních poloninách již nějaký den putují. Procházíme Luhy a snažíme se dostat na začátek národního parku. Když dojde od místních usedlíků na dotaz zda Češi či Poláci, je vidět v jejich očích radost. „Pracoval jsem v Mikulově na Moravě, stavěli jsme vinařství“ říká jeden z nich. Na Česko vzpomínali v dobrém. Cestou na tábořiště natrefíme na srub, ze kterého se vyklubeme hospoda. Dostaneme pivo a dojíme zásoby řízků. Kempujeme u říčky pár set metrů za vstupem do NP (za normálních okolností by tu měl být strážce a vybírat poplatek za vstup).
Vzhůru na Černohorskou poloninu
Po snídani stoupáme po žluté na hřeben Černohorské poloniny. Chvílema je to bojovka v podobě hledání značky. Vobčas punk při prolézání houští a brodění řeky. Pauzírujeme u jezera Brebeneskul. Z hřebene jsou pěkný výhledy do okolí. V dáli vykukuje Hoverla (nejvyšší hora Ukrajiny). Pod námi se prožene stádo ovcí s 2 pasteveckými psy. Naštěstí o nás nejeví zájem. Cesta po hřebeni hezky utíká, máme i čas na pořízení skupinové foto s Hoverlou v zádech. Kempíme na hřebeni pár kiláků před Hoverlou.
Kluk měl hlad
Dostavíme stan a v tu ránu se tu objeví další trekař. Je to Francouz a prej jestli nemáme něco k jídlu, že se mu nechce scházet do údolí. Chodí po poloninách již několik týdnů. Nabídku sušenek odmítne. Kluk má hlavu vodřenou do krve, působí fakt zajímavě, až si říkám, co tu poslední dny prožil. Rozloučí se a pokračuje dál. S Honzou si říkáme, zda se v noci nevrátí:)?
Hoverla – binec kolem
V noci byl klid. Traverz zpátky na hřeben volíme přímej, pěkně vostrej, borůvčím, ale o to je to větší zábava. Škrábeme se na dnešní první horu. Je to vrchol Breskul (1911 m) a jako rozcvička to je slušný. Z jeho vrcholu vede pěšinka na královnu ukrajinských hor – Hoverlu (2061 m). Než zahájíme frontální výstup, zarazí nás množství odpadků všude kolem. V jámách se tu povalují plechovky od konzerv, petky, atd. Hory tu mají krásný, ale na přístupu k ochraně přírody bude třeba ještě zapracovat. Nahoře fučí. Výhledy do okolí jsou naší odměnou.
První pivo na hřebeni
Potřebujeme doplnit vodu. Pramen je značen u turbázi Peremička. Kupujeme pivsony a konečně i vstup do NP. Mimo občerstvení je tu i možnost se ubytovat. Den je jak korálek a tak mažeme dál. Cíl je v lázeňském městě Kvasy.
Jak nás trefil blesk
V cestě nám stojí další dvoutisícový vrchol – hora Petros. Je dusno k zalknutí. V půli hory to vypadá, že nás spláchne průtrž. Nasazujeme bundy a pokračujeme dál. Na vrcholu je po dešti. Jasno, sluníčko svítí. Potkáváme místního průvodce. Jeho skupina je daleko za ním:) V dáli se honí mraky a bouřka zdá se býti daleko. Vytahuju foťák a fotím. V tu ránu zahlídnu jiskřičku a něco mnou projede. Honza vedle mě vykřikne. Pouštíme hole, zahazujeme batohy a letíme do stráně. Se staženými zadky ležíme v borůvčí hory a koukáme na sebe s polskými turisty. „Ty krávo, ty vole, to byl blesk“ čumíme na sebe s Honzou jak telata na nová vrata. Celkem solidně se klepem.
Znovu jsme se narodili
Jsme ok. Byl to „jen“ postranní výboj. Krom nás to projelo ještě polskými filmaři a dvojicí polských turistů, kteří byli s námi na hřebeni. Takže vše proběhlo v rámci Višegrádu:) Ležíme v borůvčí a zpátky pro věci, hlavně ty kovový hůlky, se nám fakt nechce. Posbíráme svý sakypaky a klušeme dál. Tempo nasazujeme vysoký, abysme se dostali z hřebene co nejníž. Ani jeden nemluvíme. Z lesů se vypařuje voda. Nastupuje soumrak. Když v dáli zahřmí, přidáme do kroku.
Nocleh jak z hororu
Procházíme vesničkou se salašemi. Nikdo nikde. Převalující se mlha a nastupující tma tomu místu dodávaj apokalyptickej, spíš hororovej nádech. Dojdeme k rozpadlému domu, který očividně slouží jako stanice bačům a jejich ovcím. Zvažujeme nocleh, ale místo má divnou energii. Po tom, co jsme dneska prožili, se rozhodujeme za svitu čelovek pokračovat. Bivak stavíme pod cestou na rovném plácku, který jako tábořiště slouží. Jsme pár kilometrů nad městem. Vaříme večeři a znovu se spouští déšť. Je nám to celkem fuk. Plný žaludek a spánek přináší do našich duší dávku klidu.
Pohoda v Kvasech
Před Kvasy sušíme po nočním dešti. Na oběd dojdeme do Kvas do Huculské pizzerie. Krom výborného jídla ochutnáme i pivko z minipivovaru Tsypa, který tu sídlí. Na světě je hezky. Po obědě se vydáme hledat ubytování. Optáme se paní prodavačky v sámočce. Ochotně telefonuje své mamince a za chvíli máme buknutý pokoj v jejím domě. Paní nás vítá a nabízí nám večeři. S díky odmítáme, dáváme sprchu, dosušujeme stan a chystáme se na večeři. Paní domácí se nám ještě snaží dohodit nevěstu v podobě její dcery, která pracuje v místních lázních:) Máme doporučenu restauraci Gagarin. Nálada je zpátky a u piva hodnotíme událost včerejšího dne. Shodneme se, že jsme měli sakra kliku (připomnělo mi to scénu z Pulp Fiction, kdy Julese Winnfielda netrefí kulka a dojde na debatu s parťákem Vincentem Vegou, zda to byl zázrak či nikoliv. My jsme s Honzou nepolemizovali. Přijali jsme to za zázrak rovnou:).
Zhodnocení Černohorské poloniny:
Celkem jsme natočili 54 km (+ pobíhání po Kvasech, které jsou dlouhé jak týden). Terén nebyl nikterak náročný, i když s plnou polní a v teplém babím létě, jsme se zapotili. Na hřebeni se krom turbázi Peremička nedalo nic dokoupit, proto je třeba nést dostatek proviantu sebou. Voda v pramenech byla (nefiltrovali jsme). Opatrný bych byl na odpolední bouřky.
Svidovecká polonina aneb hurá na Ust Čornou
Ráno vyrážíme na další část treku – poloninu Svidovec. Prvních dvanáct kiláků je čistě do kopce. Stoupáme na vrchol Blyznytsya. Po včerejším „večírku“ nemáme bůhvíjaký tempo. Alkohol se z nás odpařuje do okolí. U salaší je vydatný pramen. Loknu snad dva litry naráz, jakou mám v dusném parnu žízeň. Po poledni, když už jsme kousek pod vrcholem, přichází bouřka. Nechceme opakovat minulou zkušenost s hromy a blesky a tak s pokorou zastavujeme. V bobku, v pončách takto strávíme další 2 hodiny, kdy se z borůvčí ani nehneme. Mraky a oblačnost se kolem nás honí a my se modlíme, aby ten nahoře pískal konec.
Lyžařskej resort
Přelezeme Blysnytsu. Tu první. Pak následuje Blysnytsa Velyka. Mezi oběma Blysnytsema je pěknej dolík a na obě strany prudkej sráz. Míjíme pomník Daniela Trauba, který zde bohužel tragicky zahynul při zimním treku (v zimě bych tu měl ve špatném počasí velkej strach). Před lyžařským střediskem Stig procházíme ovčími stády. Je po dešti. Nikdo nikde. Paráda.
Bivak pod vrcholem Gerisaska aneb nikdo nás neunes
Cestou od střediska zimních sportů potkáme trojici ukrajinských trekařů. Prohodíme pár slov a pádíme dál. Po cestě doplňujeme vodu, která vytéká z pramene (výtok je trochu pofidérní). Slézáme z hřebene k jezeru, které je pod vrcholem Gerisaska. U jezera probíhá párty. Ozývá se zpěv a hudba. Úplně k jezeru se nám nechce. Stavíme stan opodál, mimo příjezdovou cestu, přemýšlíc, zda nás tu nikdo večer nepřejede. Než usneme, přijede k našemu stanu auto. Voba trneme, co bude. Je noc. Někdo vystoupí a jde směrem k našemu stanu. Nakonec zase nasedne a odjede pryč. V hlavě mi běží černější scénář, který se naštěstí nevyplní a zbytek noci je klid.
Padák do Ust Čorne
Všude tu na hřebeni probíhá masivní sběr (možná spíš těžba) borůvek. Kamiony se sběrači i menší Buchanky (terénní UAZ) se tu jen hemží. Na cestě se dáváme do řeči s pánem v Toyotě Land Cruiser, který tu sbírá se ženou. Pracoval dlouhé roky v České republice na stavbách. Milé to setkání. Kolem dokola koukáme na poloniny a lesy, vše v podzimním nádechu. Na vrcholu Templa poobědváme. Do cíle nám zbývá 14 km. Práskneme bičem a už se práší za kočárem. Doslova letíme. Je to nekonečný. Několik kilometrů před vesnicí začne pršet. Sestup do Ust Čorne je po mokré suti, šotolině. Kolena trpí, řvou a my se vidíme u piva.
Ust Čorna – dostáváme nejlepší boršč
Cesta nás vyplivne před vesnicí u dřevařského areálu. Zkusíme štěstí v sámošce. Paní prodavačka nás ráda ubytuje u sebe doma. Za malej peníz máme dvě místnosti, kde zvládneme usušit stan a ostatní mokré věci. Bingo! Na večeři jdeme do Ust Čorne. Vesnice je sevřena mezi dvěma údolími a protéká zde řeka. Za mě asi nejhezčí místo našeho výletu. Bez asfaltových silnic tu lidé žijí velice skromně. Vejdeme do restaurace Domino. Všude pouze místní. Jsme jediní cizinci. Mladí lidé od vedlejšího stolu nám radí, co si objednat. Boršč, pelmeně a varenyky, tohle všechno do sebe nasoukáme. Jídlo je fantastické.
Jdeme za loupežníkem Šuhajem
Do Koločavy by se dalo jít přes další hory, přesněji Národní park Siněvir. Volíme cestu pohodlnější a přímější údolím přes Ruskou a Nimetskou Mokrou. V obou vesnicích probíhá pokládka nového asfaltu (rozuměj úplně prvního asfaltu). Míjíme velké těžařské náklaďáky naložené dřevem. V Nimetské Mokré kupujeme lahváče a sledujeme šrum. Ze sedla Pryslop jsou výhledy na Koločavu. Je to nejvyšší bod dnešní etapy. Posledních deset kilometrů budeme klesat. Koločava je neuvěřitelně dlouhá obec, která se začíná objevovat kousek za sedlem.
Koločava
V centru nás odchytne paní a nabízí nám ubytovaní u ní doma. Prý dostala echo od kamarádky, že se dva mladíci s batohy sunou z hor:) Chtěli jsme spát na Četnické stanici, kde je i hospoda. Nakonec nás paní ukecá a jdeme k ní do bytovky. Za fajn cenu máme celý pokoj a zbytek bytu k dispozici. Nabídku večeře odmítáme, což se ukazuje jako chyba. Další hodinu pobíháme po celé Koločavě (a že je safra dlouhá) a snažíme se najít hospodu, která vaří. První je zavřená. Před Četnickou stanicí potkáváme Čecha ze zájezdu, který je na rekonvalescenční procházce. Varuje nás, že se půlka autobusu střetla se střevní virozou včetně něho samotného. To nás od tohoto podniku aspoň na chvíli odrazuje. Skončíme na mražené pizze v místní diskotéce na náměstí. Nakonec přesvědčím Honzu a jdeme do Četnické stanice na pivo.
Stíháme maršrutku jen tak tak
Večer na Četnické stanici se vyvede. Lokál je narvanej a všude zní čeština. Ke stolu si přisednou tři Češi, co přijeli autem a dovolenou si dost užívaj. Historka střídá historku a chvílema to připomíná Pařbu ve Vegas:)) Ráno potřebujeme chytit maršrutku. Když už to vypadá nadějně a jsme na odchodu z bytu, Honza nemůže najít botu. Hledáme jak blázni až nás napadne, mrknout se do pokoje, kde spějí Češi, kteří s námi včera popíjeli. Botu najdeme zaraženou pod sedačkou (možná pomsta za zamčené dveře, kdy nás (a asi nejen nás) vzbudilo ranní bušení. Nasedáme směr Užhorod. Cesta trvá snad 5-6 hodin (150 km), silnice je jak řešeto a můj žaludek začíná vykazovat známky blížícího se průseru.
Čardáš v Užhorodu
V Užhorodu mi začíná bejt festovně zle a nechci se vzdalovat od toalety restaurace. Honza mě odloží v parku a jde udělat rychlou prohlídku města, kde je k vidění hodně z prvorepublikové československé architektury. Kupujeme večerní autobus do Košic a navazující vlak. Na slovenských hranicích nás nechaj vystoupit a projedou všechny bágly. Jsem zpocenej až na pozadí a modlím se, ať už jsme v Košicích (wc v buse bylo samozřejmě mimo provoz). Do Prahy přijíždíme v neděli časně ráno. Loučíme se s Honzou a já chvátám dom. Následují čtyři dny, kdy se střevní viróza projeví naplno a příjemnej návrat to není. Honzovi se moribundus naštěstí vyhnul.
Závěr
Parádní divočina to byla. Rozlehlé poloniny, bez známky civilizace, bez horských chat, s nutností si vše potřebné nést na zádech. Těžba dřeva a borůvek probíhala všude na hřebech i cestou na ně. Lidí jsme v první polovině září potkali úplné minimum, spíše jsme byli v horách sami. Zklamáni jsme byli z bordelu (a nejen v horách, řeka v Koločavě byla plná PETek od piva). Opatrnej bych byl s odpoledními bouřkami, které přicházely s přesnou pravidelností (rozhodně nedoporučuju fotit v takovou chvíli:). Také bych příště sebou vzal filtr na vodu. Doporučuju ochutnat ukrajinskou kuchyni, která je výtečná – boršč, pelmeně, varenyky, atd. Ve městech nebyl problém sehnat ubytování u místních obyvatel, kteří si rádi přivydělali. To, že jsme Češi, nám přinášelo značný kredit a otevřenou náruč místních. Doufejme, že válka ustane a Ukrajina bude moci svobodně a volně žít.
Sláva Ukrajině!
Mapa: https://mapy.cz/s/nukabakaho
Celkem kilometrů: 129,4 km
Metrů do kopce: 5 350m
Metrů z kopce: 5 447m
Povrch trasy: 90 % trail, 10 % asfalt
Voda na trase: ano, ale doporučuju raději filtr či tablety na úpravu vody.
Spaní: vlastní stan. V civilizaci jsme si našli ubytování v privátu. Místní byli velmi vstřícní, nebyl problém.
Doprava: s Leo Expressem vlakem do Košic a odtud busem do Rachivu. To vše v rámci jedné jízdenky. Zpátky z Užhorodu opět s Leo Expressem. Z Koločavy jsme využili lokální minibus (maršrutku). Vlastním osobákem bych sem asi nejel. Cesty v horách byly často ve velmi špatném stavu (a bohužel nejen v horách).