Run Labe Run 2020

Nejdelší běžecký štafetový závod v ČR. Ze Svatého Petra ve Špindlerově Mlýně po toku Labe až do Děčína. 380 km dřiny, potu, bolesti, vzteku, radosti, nádhery, krásy a euforie. Pocity se střídaly jako apoštolové na staroměstském orloji. Dvanáct borců a borkyň, kteří se na 2 dny stanou tvou rodinou, tvými psychology, fanoušky, podporovateli a na konci i kamarády. To byl Labe Run 2020.

Nábor

„To nedáš. Nemáš šanci poskládat dvanáct lidí, abys měl tým. Do toho nikdo nepůjde. Leda blázen,“ byla slova Monči, když jsem doma nadhodil myšlenku zapsat tým na startovku. Za pár dnů jsem měl tolik šílenců, že jsem musel ke konci kamarády odmítat. Pár jmen mi zůstalo do zásoby.

Rum, Forest, Rum

Když už bylo jasné, že budeme bojovat o cca 15 volných míst v online registraci – přednostní registrace platila pro týmy, které se zúčastnily prvního ročníku – potřebovali jsme jméno týmu. Každý dal svůj nápad do placu a vzešel z toho Rum, Forest, Rum (dík, Míšo).

První termín

V den registrace je o závod takový zájem, že web po chvilce od spuštění přihlašování padá. Máme štěstí. Rum, Forest, Rum je přihlášen! Radost nezná konců, všichni se těšíme. Je listopad a běží se až začátkem května. Tedy slovy klasika: „Co blázníš, na trénink času dost.“ V dubnu je jasné, že se závod v původním plánovaném termínu neuskuteční. Dříče, kteří poctivě trénovali, to mrzí. Zbytek slaví. Aspoň bude více času na přípravu. Haha, to určitě.

Nemáme tým

Organizátoři posouvají závod na konec srpna. To nám dělá vrásky na čele. Míša, Kuba V. a Honza A. jsou v novém termínu OUT. Léňa prokazuje mimořádné bafuňářské kvality a hazí laso Péťě (prý to v práci dostala befelem) a Martinovi. Přidává se i Honza K.. Tým je kompletní. Alespoň na chvíli.

Jde do tuhýho

Do závodu zbývají 4 dny. V úterý odstupuje Matěj. Následující den bohužel končí i Michal, který chvíli předtím nahradil Nikču. Hlavu z toho mám jak pátrací balon. Ne nadlouho. Opět se ukazuje síla týmu.

Volá mi Marťas…

• Čau, hele, ještě hledáš?
• Jo, jasně.
• Mám babu, která běhá desítku za 47 minut a má auto.

V tu chvíli to považuju za blbej vtip.

Marťas mě hecuje.

• Dělej, zavolej jí, jmenuje se Maruška, je tu na návštěvě.

Maruška zprvu neví. Prej aby nám to nekazila. Než si plácnem, má jeden požadavek. V duchu si říkám, co to proboha bude. Masér na trati? Osobní fyzioterapeut? Kuchař?

• Vašku, já bych ráda stihla půlmaraton v Děčíně v neděli.

Nemám slov…

Námluvy s Jirkou byly podobný. Jirka se připojil k předzávodnímu videohovoru, který probíhal nějak takto:

• Ahoj Jirko, vítej.
• Poběžíš s námi?
• Já nevím.
• Dáš nám vědět do zítra?
• Ok.

Pár vteřin…

• Tak já se přidám.

Hotel Nico

V pátek večer se všichni poprvé setkáváme v Hotelu Nico ve Špindlu. Futrujeme se řízkama. Dojde i na pivo. Nikdo to však nepřehání. Respekt k závodu je znát. Přijíždí poslední auto,v něm Jirka. Když to vidí, má správný dotaz, zda tohle jsou ti běžci, se kterými se následující den postaví na start. Uklidňuju Jirku. Tohle je jen komparz. Skutečný tým bude ráno nastoupen. Po 22 hodině jdeme na kutě.

Startovní den

Moc jsem toho nenaspal. Asi nervy. Mrchy. Na start se vypravujeme ve složení Honza K., Marťas, Maruška a já. Přesně dle složení prvních čtyřech úseků. Zbytek týmu dospává a užívá si snídani. Všichni se potkáme v Hostiném.

Jsme na trati

Na prvním úseku se Marťas pere s porcí bláta, kořenů a kopců. S Honzou a Maruškou přejíždíme na Jezerní domky, kde Martin finišuje. Nechává na trati všechno. Přibíhá s tričkem propoceným jak čert a úsměvem na rtech. Honza kopne do vrtule, což nám dává tušit, že sebou musíme hodit. Přejíždíme na start třetího úseku do Černého Dolu, pod lyžařské vleky.

Z Černého Dolu do Javorníku

Proklusnu se tam a zpátky a nervózně pokukuju po hodinkách. Stopky běží. Dávám Honzovi ještě nějaký čas. Šeredně se pletu. Při pohledu na kopec vedoucí do cíle etapy spatřím běžce. Honza je tu.

Převlekovou bundu házím po Marušce a Martinovi. Vybíhám. První tři kilometry jen do kopce. Nad Černým Dolem bloudím. Pásy od těžařské techniky vyražené do terénu mi v rychlosti příliš nepomáhají. Jdu. Snažím se nemyslet na to, co mě čeká. Po ranním dešti se páří z lesů. Když se ohlédnu, vidím pod sebou Černý Důl. Na konci mýtiny doženu jednoho z běžců. Oba si navzájem postěžujeme, že jsme tenhle úsek dostali za odměnu. V duchu si říkám: „Kdybys hochu věděl, že jsem si jej vybral dobrovolně.“

Krpál je za mnou. Proběhnu kolem Zrcadlovek a trasa začíná klesat. Na Hoffmanky to je pořád z kopce. Nohy se roztáčí do otáček. Chvílema mám strach, abych nehodil na té šotolině držku.

Bez energie

Před Zlatou vyhlídkou mě dobíhá soupeř. Mám toho plný zuby a teď ještě tohle. Snažím se ho ze všech sil držet. Na rozcestí u Hladíkovy Výšiny zabočím blbě (on taky). Vracím se o pár desítek metrů zpátky, kde se napojím na správnou trasu.

Blížím se k Javorníku. Pořád mírně z kopce. Sám sebe hecuju a nahlas si říkám: „Pojď, už je to kousek, Vašku.“ Pletu se podruhý. Javorník by mohl v klidu aspirovat na nejdelší vesnici minimálně v Krkonoších, ne-li v ČR. Do cíle zbývá kilometr a půl. Přecházím do modu indián. Kousek běžím, kousek jdu. Je mi hanba. Běžím pro tým přeci.

[Saport] na trati

Kilák před cílem probíhám kolem maníka v kalhotách a dresu Run, Labe Run. Vyklusává se. Honza mě poznává a já jeho. Má vohromnou radost. Prej ještě nikdo krom mě neběžel. Žene mě do cíle, coby můj sparing. Honzo, děkuju. Dobíhám totálně rozsekanej. Za několik minut přibíhá i můj soupeř z trati, kterému jsem koukal na záda. V Javorníku nejspíš blbě odbočil a běžel po šipkách starého cyklistického závodu, na které nás pořadatelé upozorňovali. Mám radost. Jeden ze tří úseků je za mnou. Kluci mě nakládaj do auta a jedeme do Hostinného.

Běží zbytek auta

Naše posádka se přesouvá do Předměřic, kde půjde do hry Monča. Panuje dobrá nálada. Mimo našeho závodu se tu koná i tunningový sraz. Léňa vbíhá na předávku, jakoby teprve odstartovala – s velkou dávkou nadšení a energie. Samotná předávka už tak humorná není. Teda pro přihlížející je. Chvílema to vypadá, že Monča pro Léňu přichystala hru na námět filmu Catch me, if you can. Holky si plácnou až na samém konci koridoru.

Z Roudničky do Dříteče

Domácí půda Moni svědčí. Hradec proběhne v dobrém čase. U golfového resortu v Roudničce předává štafetu Kubovi. Ten těsně před startem dostane žihadlo od místní vosy. Zcela bezdůvodně. Moc tomu nerozumím. Včela by tohle nikdy neudělala. Má své práce dost. Bojíme se, aby Kubu nesundala alergická reakce, což se naštěstí nestane.

V Dříteči si krátíme čekání u místních dobrovolných hasičů, kde je zázemí závodu. Dojde i na chleby se škvarky a paštikou. Dobrota. Kuba dobíhá vyčerpán, se škrábanci do krve. Prý ztratil značení a dostat se zpět mu dalo zabrat. Hold závod nám nedává nic zadarmo.

Polívka a pivo

Dalším bojovníkem je Honza H, ten běží vstříc Kunětické hoře. Naše posádka a auto Honzy K. popojíždí pod Kuňku. Jdeme na polívku a nealko pivo. Rozsedíme se tak, že do Pardubic přijíždíme s křížkem po funuse. Honza H na nás musí čekat. Každý máme odběhnut jeden úsek. Čeká nás delší přejezd do Hradišťka, kde nocujeme.

Jak jsme oka nezamhouřili

Noc to byla neklidná. Ne proto, že by se nám nechtělo po celém náročném dni spát. Ale proto, že naše zbylá dvě auta to na trati sypala takovým způsobem, že jsem se každých 30 minut budil a kontroloval jejich polohu, abychom neprošvihli předávku.

V Kostomlátkách nad Labem je na návsi u další předávky čilý ruch. Až mi je místních obyvatel líto. Takový šrumec ve tři hodiny ráno. Jirka se přiřítí jako blesk. Je nadšený. Prý to bylo konečně ono. Zaráží nás, že běžel celý úsek bez čelovky. Řeka a měsíc prý poskytly světla dost.

Noční bloudění

Předávka v Lysé nad Labem je vtipně umístěna na okraji obce, v totální tmě. „Kde je?“ říkám si pro sebe. Nějak se tam s tím mazlí. Navíc nefunguje sdílení polohy, tedy nemáme páru, kde se Monča právě nachází. Přibíhá do cíle, celá od bláta s mírně nasraným výrazem. Na nohou má místo veselých závodek od Asicsu koule bláta. Vyměníme si pohled, plácneme si a já vystřelím na trať.

Vorienťák

Běží se krásně. Všude je ticho, klid. Jen čelovka by mohla svítit víc. V polích mě dobíhá soupeř. Funí jak lokomotiva. Po pár stech metrech přechází do kroku. Předbíhám ho. A takhle to je několik kilometrů. Před Lysou se mi svěřuje, že běží svůj třetí úsek a je bez energie. Přebíháme železniční násep, který je vysoký a mám co dělat, abych nehodil tygra. V té tmě nic moc. Další tři kilometry vedou listnatým lesem, mírně zvlněným, je to hezký trail. Můj parťák do toho šlape a les probíháme ve svižném tempu. Na konci však děláme osudovou minelu, kdy nás značení i navigace posílají po silnici.

Připadá mi to divný, ale běžíme dál. Po dvou kilometrech nás Mapy.cz směřují zpátky do lesa. Zastavím se a koukám do telefonu. Ukazuje pět a půl kilometru do cíle etapy. Běžíme padesát minut. Něco tu nesedí. Ptám se parťáka, kolik máme odběhnuto. Chytré hodinky mu hlásí deset kilometrů. Zakufrovali jsme. Sem nasranej. Konečně se napojujeme na oficiální značení a do cíle zbývají čtyři kilometry. Kolega dostává křeče. Rozdělím se s ním o magnézium. Omlouvá se mi, že mě brzdí. Tři kilometry před cílem jej nechávám svému osudu a se zbytkem sil to pálím směr Sojovice. Nebýt bloudění, čas by to nebyl špatný, ale i tohle k závodu patří.

Lhota – Všetaty

Ve Lhotě čekáme na Kubu. Do cíle sprintuje a z úseku má radost. Posouváme se do Všetat, rodiště Jana Palacha.

Na všetatském náměstí panuje čilý ruch. Za mohutného povzbuzování celého týmu máme Honzu H v cíli. Od týmu Šneci v lihu dostává nabídku přihnout si z láhve slivovice, což s díky odmítá. Nedivím se mu. Zároveň hluboce smekám před Šneky v lihu. Domnívám se, že pokud by se měřilo množství alkoholu vypitého před i v průběhu závodu, byli by na bedně.

Vajíčka na Mělníku

Naše posádka má za sebou druhé kolo úseků. Potřebujeme pořádnou snídani po dlouhé noci. Jede se na Mělník. Nápad málem bere za své. Většina kaváren má v neděli dopoledne zavřeno. Když už jsme na cestě do Lidlu, natrefíme na příjemný podnik. Vajíčka a káva dělají náš den opět hezčí.

Pískovna Dobřín

Za mě nejhezčí předávkové místo celého závodu. Čekání na Léňu si krátíme koupačkou v místní pískovně. Voda je průzračně čistá. Nejsme jediní z běžců, kdo si zde dopřává očistu. Cejtím se jak znovuzrozenej. Léňa je v cíli. Auto Péti má odběhnuto. Sakra, trochu jim závidíme. Nás poslední čtyři úseky stále čekaj.

Litoměřice – Sebuzín

V Litoměřicích je předávka umístěna vtipně pod mostem vedle skateparku. Kluci odpočívaj v autě. Honza K. drtí asfalt a cílem probíhá ve výborném čase. V Sebuzíně marně hledáme hospodu, kde by nás pohostili polévkou. Domácí langoš, který mimochodem vypadá úžasně, musíme s díky odmítnout. Asi by to pro závěrečné úseky nebylo to pravé ořechové.

Jak se zjevil Jirka

Moni se chystá na svůj poslední úsek u místního fotbalového hřiště, kde právě vrcholí mistrovské utkání. Jirkovi dávám odhadem deset minut, když v tom se zjeví na obzoru. Moni se stačí tak tak nachystat a už maže do kopce. Jirka úsek přes obávaný vrchol Plešivec, kde je kamenité pole, proběhl v rekordním čase. Zároveň tím připsal našemu týmu cenné body do soutěže o vrchařskou prémii. Při odjezdu ke hradu Střekov potkáváme Jirku, který se byl zchladit v Labi. Ani se mu po takovém výkonu nedivím.

Ze Střekova je cesta, jako žádná ze sta

Celý tým se sešel na parkovišti pod hradem Střekov. Atmosféra je výborná. Aby ne, když už mají všichni až na mě odběhnuto. Kuba mi připravuje zázračný lektvar. Je to sršní nektar. Vynálezcem a výrobcem je samotný Jirka. I přes svůj NEtrénink a NEformu přisuzuju nápoji, že mi dovolil odběhnout všechny úseky v časech, které nebyly ostudné.

Za Březňákem do Velkého Března

Fakt to nechci týmu podělat. Promýšlím taktiku. První tři kiláky to bude jen do kopce. Prostě půjdu. Dle slovníku Standy Řezáče to snad bude gut taktik.

Na trati jsem sám. První kilometry vedou lesním trailem. Trať se konečně narovná a můžu běžet. Je to za odměnu. Před Březím mě čeká kousek po silnici. Poslední čtyři kilometry do cíle. Krajina se otvírá. Míjím stáda pasoucích se krav. Strojovna jede na plný otáčky. Jde to téměř samo. Užívám si to. Do Března je to z kopce. V předposlední zatáčce sotva minu holčičku se psem, div se na šotolině nepřizabiju. Vidím hospodu. Tam už by to někde mohlo být. Poslední zatáčka doprava a zase dlouhý kopec. Znejistím. V tu ránu se vynořuje Maruška a mává na mě. Makám do cíle. S obtížemi předávám štafetu Kubovi, který se vydává vstříc předposlednímu úseku závodu.

Kuba to švihá

Tým mě potěší slovy: „Co tu děláš? Tak brzy jsme tě nečekali.“

Sem rád, že to je za mnou. Honza nás převáží do Nebočad, kde vyhlížíme Kubu. Po cestě ho zahlídneme. Běží skvěle. V Nebočadech se do mě převtěluje R2-D2 ze Star Wars. Svaly ztuhly. Neudělám krok, aby to nevypadalo roboticky.

Grande Finále

Zaparkujeme v Děčíně pod Zámkem. Pomalým krokem se posouváme do prostoru cíle. Procházíme skrze punkový koncert. Zatrne mi, aby po nás nechtěli pogovat. Naštěstí končí poslední písničku a naše chůze je nezajímá.

Honza běží famózně. Vypustili za ním snad smečku gepardů? Řeže to pod pět minut na kilák a my se těšíme. Sprintuje po nábřeží. Seběhne poslední schody a hurá do cíle. Radost je ohromná. Zvládli jsme to. Probíhá focení a předání medailí. Dali jsme to pod třicet šest hodin. Tohle je nad plán, soudruzi a soudružky! Pomyslná třešnička na dortu.

Týmově povečeříme. Maruška, jakožto rodačka, dělá průvodkyni. Po večeři se rozloučíme a jedeme domů. Byl to intenzivní víkend, ale díky za to.

Děkuju

Za mě hezká zkušenost a perfektní sportovní zážitek.

Jsem hrdý na tým. Na všechny členy, jakým způsobem to odjeli. Dřeli na více než sto procent. Jirka a Honza K. šli příkladem a výkony táhli tým nahoru. Nikdo neremcal. Nikdo nebyl kverulant. Všechny předávky a přejezdy proběhly bezchybně.

Zafungovala týmová chemie jako snad nikdy. Prostě krása si podávala ruce s nádherou po celou dobu závodu. Já jsem z toho parádního pocitu žil minimálně celý následující týden. Klobouček. Týme, dík. 🙂

Děkuju Péťě, Honzovi K. a Kubovi, že vzali auta.

Vyzdvihnul bych práci a přístup organizátorů, kteří připravili báječný závod. Ochota řešit dotazy a vypořádat se složitou situací kolem koronaviru byla neuvěřitelná. Většina trasy byla značena výborně. Když si člověk uvědomí, že odznačili přes 380 kilometrů, nezbývá něž smeknout.

Na závěr mě potěšila i Monča. Před závodem jsem slyšel věty typu: „Nikdy už žádnej Labe Run či podobné blbosti nepřihlašuj.“ Po závodě to byl jinej příběh. Líbilo se jí to tak, že se těší na další ročník.

Labe Rune, v květnu 2021 naviděnou.