Proč jsem se vypravil na GR11?

Projít dlouhý trek byl vod jakživa můj sen. Přečetl jsem spousty cestopisů o amerických ultra-trailech. Navštívil jsem přednášku Vaška Malinského o Via Dinarice. Totálně hodně mě nadchla přednáška Kuby Šolce o přechodu GR11 v Pyrenejích. Od té doby uplynuly ještě dlouhé tři roky, než sem se jal svou touhu realizovat. Práci jsem se rozhodnul po více než deseti letech pověsit na hřebík. Se svou bederní plotýnkou jsem uzavřel příměří a slíbil ji, že budu poctivě cvičit!

Informace jsem čerpal z blogů hikerů, kteří trail úspěšně absolvovali. K tomu jsem si pořídil průvodce od Briana Johnsona, kterého musím DOPORUČIT. Je to bible. Poslední vydání je sice z roku 2017, ale díky updatům ve facebookové skupině je tahle kniha pořád užitečná. Většina hikerů ji měla buď v tištěné podob nebo alespoň elektronicky v mobilu.

Před GR11 jsem šel nejvíce týdenní trek v kuse. Tohle byla pro mě zcela nová zkušenost. Nevěděl jsem, zda budu fyzicky schopen celý trail ujít. Otázkou byla i psychika, i když zde jsem viděl akcie výš než u mé kondice. Obojí se nakonec potkalo v mimořádný formě a byl to po celou dobu koncert:)

Od treku jsem očekával, že budu sám se sebou. Budu mít hodně času přemýšlet. Nakonec mi přišlo, že zas tak moc času tam nebylo a hlavně, stále jsem měl společnost. Přes den bylo pořád co řešit. Sbalit bivak. Vyrazit. Dát si oběd. Najít vodu. Dokoupit proviant. Najít bivak. Postavit bivak. Navečeřet se. Jít spát. Až posledních 16 dnů jsem kráčel sám. Byla to oproti začátku, kdy jsem měl kolem sebe lidi, změna. Při rekapitulaci jsem byl rád, že jsem na trailu prožil chvíli jak ve společnosti ostatních hikerů, tak ve společnosti jen sama sebe.

Uvědomil jsem si, že když člověk věří a chce, dokáže toho moc.