Přechod Bílých Karpat
Časopis Svět Outdooru zařazuje tuto hřebenovku mezi TOP 4 parádní a neznámé hřebenovky v ČR. Nelze jinak než souhlasit. Lidí jsme potkali za 4 dny putování pramálo, zato přírodních krás jsme si užili měrou vrchovatou. Krajina byla jako duha. Od všeho jsme dostali trochu. Vinice, bukové a dubové lesy, studánky, rozhledny, rozlehlé orchidejové louky, krpály a padáky, pořádná ranní rosa i jelen v říji.
A jak to probíhalo?
Cesta za burčákem
Z Prahy nás s Honzou čeká transport do Petrova u Strážnice. Spoje navazují jak po másle a tak se nám daří být za čtyři hodiny se dvěma přestupy tři sta kiláků od domova. Odoláme vábení burčákových slavností, které se odehrávají v místních malebně zdobených sklípcích a pokračujeme vinicemi dále.
Po průchodu mezi vinicemi nás konečně vítá CHKO Bílé Karpaty. Na rozhledně Travičná dáváme oběd. Nahoru nelezeme. Za pár kilometrů je po cestě další rozhledna – Šumárník, ze který se snažíme hustým porostem dostat na žlutou značku. Je to trochu peklíčko, ale nakonec nás vyplivne zpátky na trail.
Národní přírodní rezervace Čertoryje
Do Čertoryjí se těším. Cestopisy slibovaly bělokarpatské luky plné orchidejí. Pro tuhle parádu je třeba přijet ideálně květen/červen, kdy je příroda po zimě v plné síle. I tak si průchod loukami užíváme. Připomíná mi to tu pohádku Lotrando a Zubejda. Vzrostlé duby, balíky slámy, zelenající se tráva a rozlehlost luk kam oko dohlédne. Orchideje na nás nečekaly, za to bylo neuvěřitelný vedro. Slunce pálí a pět kilometrů v týhle prérii, bez špetky stínu, stálo za to. Na konci nám to zpříjemní studánka. Budu předbíhat, ale studánky nás tentokrát nenechaly na holičkách. Voda byla po celou dobu treku dobře dostupná.
Velká nad Veličkou je svět sám pro sebe
Procházíme přes vrch Kobyla, kde si rodinka peče buřty. Je tu přístřešek se zázemím pro přenocování, nicméně je brzo a tak mažeme dál. Oddělujeme se z červené značky a jdeme po cyklostezce směr Velká nad Veličkou. Opouštíme hřebenovku s vidinou piva a jídla v civilizaci. V Kuželově fotíme mlýn holandského typu. Do města nasazujeme svižnou chůzi, až skoro běžíme. Slunce zapadá a panuje v nás obava, že budou hospody zavřené. Je přeci neděle.
Kulturní dům, kam nás poslal pán se psem, má dnes zavřeno. Safra. Zběsilý hon za pivem pokračuje na druhé straně kulturáku, kde je hospoda u hřiště. Venku se nás ujmou dva postarší starousedlíci ve veselé náladě. Majitel hospody prý slaví narození vnuka, máme jít dovnitř, pivo určitě bude. A prej možná nejen to. Máme i hlad a proto zkoušíme štěstí dál. „Ne, nevaříme a nikdy jsme nevařili, utopence ani hermelín nemám“ odbude nás servírka v hospodě, kde skončíme. Aspoň pivo nám zvedne náladu. Popíjíme a po očku sledujeme a posloucháme štamgasty dohadujíc se nad úplně všedními věcmi. Chvílema si chtěj dát do držky, ale okolí je dokáže zkrotit a u piva a kořalky se vše urovná.
Nocleh pod hvězdami aneb bagr nás nepřejel
Pět kiláků. Tolik měřila noční etapa na první nocleh z Velké nad Veličkou. Bivakujeme na poli nad Javorníkem. Místem, kde jsme před chvíli zamýšleli přespat, projelo auto s těžařským bagrem. „Ty vole, to bylo o fous“ říkám Honzovi. Posuneme se proto dál ke stromům mimo cestu. Přes čtyřicet kiláků není na první den špatný. Po rychlý večeři následuje spánek. Výhled je tu fakt krásnej. V noci a ráno je rosa jak prase. Pro Honzův novej péřák to je křest ohněm. Čekáme na slunce a sušíme o sto šest.
Velká Javořina. Posouváme se na bělokarpatský Everest.
Den jak vymalovaný – modrá obloha, slunce a teplo na polovinu září neobvyklý. Po dvanácti kilácích dobýváme nejvyšší vrchol Bílých Karpat – Velkou Javořinu. Vrcholu vévodí televizní vysílač. Výhledy na jedničku. Hádáme, zda to jsou Tatry, Malá či Velká Fatra nebo snad nějaký jiný pohoří. Kdo ví, na co jsme koukali.
Holubyho halušky
Kilák vod vrcholu je Holubyho chata. Dosušujeme spacáky a mokré věci. Na terase je dobře a ještě lépe, když nám pan vrchní přinese dvě Plzně. K jídlu dáváme halušky s bryndzou. Je to dobrota. Člověk by se rozseděl, ale pokud chceme být ve středu ve Valašských Klobůcích, musíme jít.
Drápeme se na Lopeník
Na pěti kilometrech spadneme o více než 500 výškových metrů. Padák je to vostrej, cesta vede vyjetejma kolejema po těžařský technice. Chvílema nohy samy přechází do běhu. Pořád obdivuju bukové lesy, které nás provází od začátku CHKO.
V Květné mineme sklárny a po lehkém doteku civilizace mizíme v lesích. Pod Novou horou dojdeme k Jánáčkově kyselce. Mohu vřele doporučit. Minerálka měla znamenitou chuť a v tomto teplém dni osvěžila. Cesta stoupá mírně. Tuším zradu. A taky že ano. Poslední dva kilometry nám do kolonky nastoupanejch metrů přidaly 400. Na vrcholu je klid. Rozhledna je otevřená a kupodivu nabízí i občerstvení včetně piva. Trika máme promočený, že by se daly ždímat.
Jdeme se najíst do Arniky. Ne sorry, vlastně do Jany
Z Lopeníku sledujeme značení na chatu Arnika. Objevuje se snad každejch padesát metrů. Arnika na dohled. Tečou nám sliny. Sprintujeme na zahrádku. V jídeláku stojí: „Vítejte ve wellness chatě Jana“. Aha. „To není Arnika?“ Nevadí. Objednáváme kyselicu a Radegast 10. Obsluha nás s ochotou nechá dobít telefony. Nasazujeme čelovky a drtíme čtyřkilometrový úsek na druhý nocleh – Vyškovecké Bošácky. Přístřešek je obří. Vešla by se sem menší svatba. Příchodem vyrušíme zhasnutý auto. Když nás zpozoruje, nastartuje a odjede.
Pocta americkým letcům
V noci je teplo, až mě mrzí, že se s tou teplou krávou tahám, stačil by lehkej letní spacák. Budíček nám obstarají místní, když před východem slunce couraj na zastávku autobusu. Kocháme se východem slunce, všude dokola jen zelený kopce, ráno jak má být. Vedle přístřešku je pomník americkejm letcům, jejichž bombardér byl německými stíhačkami sestřelen 29.8.1944.
Za Žítkovskými bohyněmi
Šest kilometrů do Starého Hrozenkova uteče jako voda. Místní příroda nám dopřává jabka a švestky podél cest. Super sváča a v bio kvalitě. Z Hrozenkova vede pruťák na rozcestí Boky. Pokud tam budete, odbočte doprava a zajděte mrknout do muzea poslední Žitkovské bohyně. My jsme se na to vydlábli, ale určitě to bude stát za to:). Žitková je krásný místo usazený mezi zelenejma kopcema. Šance vošplouchnout se v přehradě bere za svý. Je to soukromý rybník plný ryb. Smrdíme dál.
Po hranici
Před rozcestím Rozepře je staré stavení s mega seníkem, kde by se asi v případě nouze dalo přespat. Ze žluté se napojujeme na červenou a začínáme kopírovat státní hranici. Zrovna probíhá oprava hraničních patníků geodetama. Terén se vlní nahoru dolu. Buky a duby nás obklopují napravo i nalevo. Na vrcholu Javorníku krátce pauzírujeme. S despektem pozoruju mladou dvojici na elektrokolech.
Koupelna ve Vláře
Z Javorníku sejdeme do Vlárskýho průsmyku. A tu pod mostem se naskytne ideální místo, kde unavenýmu tělu dopřát refreš. Voda má optimální teplotu a je to fakt labůžo. Po několika dnech se takhle vymáchat je k nezaplacení. Nemám ručník, to jsou géčka (rozumněj gramy ve výbavě) navíc a tak schnu o něco déle, ale ani to mi nevadí. Honza v mezičase domlouvá pivo se slovenskýma přátelema v osadě Sidonie, kde se dle mapy jeví býti knajpa.
Plzeň jako křen
Tři kiláky na pivo. Teda snad. Je úterý, říkám si, zda bude hospoda otevřená. Cestou nás minou Maťo a Katy. Posíláme je napřed. Nevrací se zpět, to je dobrý znamení. Když dorazíme, je to jak najít oázu uprostřed pouště:). Plzeň je znamenitá a paní vrchní kmitá po place ve vysokém tempu. Hostů si váží a i proto si posteskne, že za pár dnů bude hranice se Slovenskem uzavřena z důvodu koronaviru. Dojde i na diskusi ohledně politických témat. Oba kamarádi nás kousek doprovodí a potom se naše cesty rozdělí.
Bivak je fakt za rohem
Cesta zpátky na hřeben vede skrze Sidonii. Je to bývalá sklářská kolonie o jejíž historii si lze přečíst na informačních tabulích. Zajímavý a poučný, jak zde sklářské rodiny tenkrát pospolu žily a tvořily. Prostředí se nápadně podobá Zakarpatské Ukrajině, kam jsme se vydali v roce 2018. „Je to jen pět kiláků na bivak“ uklidňuju Honzu, než opustíme hospodu.
S jelenem o závod
Zprvu nic nenasvědčuje, že půjde o život. Cesta po asfaltové silnici ubíhá. Asfaltka se mění v šotolinu. Abychom si to zkrátili, odpojujeme se od červené značky a jdeme po cyklostezce. Hluboké koleje od lesní techniky, tuna bláta, řev jelena v říji a čím dál hustší porost, dělají z cyklostezky pravej Vietnam. Jako oba máme pro strach uděláno, ale řev jelena, kterej musí bejt fakt blízko, nás žene kupředu. Intenzita čelovek s dosvitem max na prsty u nohou, džungle jak sviň a jelen v patách nám velí k ústupu. Euforie z Plzínek je pryč. Bitva začíná. Když se vykodrcáme z Řáholce, vrátíme se kilák a půl zpátky a jdeme radši po červený. Cesta je lepší, ale les je hustej, že není na krok vidět. Řev jelena neustává. Ukazuje, kdo je pánem. Táhnu nás nahoru. Honza za mnou občas vypustí něco jako „že už dál nemůže, že tady stejně umřeme“. Na to vodpovím, ať kouká makat. Konečně jsme z lesa venku. Tábořiště u poutního místa Březová vítá lavičkama a prostorem pro bivak. Stresový hormony uklidníme večeří a za chvíli usneme.
Konečná Valašské Klobouky
Úsek z bivaku přes vrchol Kaňúr hodnotím jako jeden z nejhezčích na celé cestě. Dlouhé táhlé louky, lesy všude okolo a parádní výhledy do krajiny. Pokud by se vám to hodilo do harmonogramu, doporučuju dojít na Vyhlídkové místo Nedašov a tu přespat. Místo s vysokým geniem loci.
Na rozcestí Požár svačíme. Plán je dojít co nejdříve do Valašských Klobouk, oslavit konec treku v tý nejlepší knajpě a mazat na vlak. Do Klobouk to utíká a tak jsme chvíli po poledni v tomto malebném městečku. Paní na náměstí nás posílá do hospody Beseda. Volba je to znamenitá. Milá obsluha, piva z lokálních minipivovarů a pestrá polední nabídka za více než rozumnou cenu dává našemu výletu tu správnou tečku.
Zpátky do Prahy
Lokálka z Klobouk do Střelné má zpoždění. Už to vypadá, že nám přímej rychlík ze Střelné ujede. Naštěstí cestou ze Slovenska nabere též zpoždění, a tak se nám daří návrat do civilizace ve velice dobrém čase.
Bílé Karpaty se nám podařilo přejít za 3 dny. Byl to občas kvapík, ale díky dobrému počasí to šlo téměř samo. Pokud byste se chtěli více kochat a splynout s místní krajinou, doporučuju vyhradit si alespoň 4 celé dny. Září je off sezona, ale i tak jsme ocenili minimum turistů, úžasnou přírodu, dostatek studánek s vodou (i minerálek), nespočet možností pro bivak i se po cestě občerstvit. Spali jsme pod širákem a jednou pod přístřeškem. Suma sumárum tahle hřebenovka nezklame.
Mapa: https://mapy.cz/s/nudedohuke
Celkem kilometrů: 132,6 km
Metrů do kopce: 4039
Metrů z kopce: 3790
Povrch trasy: 90 % trail, 10 % asfalt
Jídlo na trase: Velká nad Veličkou/Holubyho chata/Chata Arnika a chata Jana/Valašské Klobouky
Voda na trase: studánky (někde i s minerální pramenitou vodou), případně hospody (všude nám mile dočepovali)
Spaní: bivakovat lze skoro všude při dodržení zásad CHKO. Na cestě jsou i přístřešky. Stan není třeba.
Doprava: vlak – rychlé a pohodlné spojení z Prahy tam i zpět