Peaks of the Balkans – den 4

Den 4 (29/9/2024)

Ráno je oblačno. Chvílema prosvitne modrá obloha. Přežene se průtrž. Záblesk naděje na lepší počasí je v tu ránu pryč. Prší konstantně. Lepší to dnes nebude.

Vyrazíme směr Doberdol (Albánie). Prvně zaplatíme a rozloučíme se s domácími. Tři piva, kola, polévka a hlavní chod nás stoji 20 Euro. Přespaní máme prý v ceně. Počítali jsme, že zaplatíme max. 50 dohromady, takže za nás cajk.

Za Ceremem dojdeme velkou skupinu – Němci a Francouzi.

Cesta pozvolně stoupá. Traverzujeme. Trail vede lesem. Značení je dobré. Oproti předchozím dnům se citelně ochladilo. Stále prší. Není to však nic hrozného. Jít se v tom dá.

Příchod do Doberdelu je dech beroucí. Před námi se otevře náhorní plošina. Osada je obklopena, sevřena horami. Připadám si jak v Pánovi prstenů. Nemůžeme se té parády vynadívat.

Procházíme mezi nově vznikajícími guesthousy.

Zastavujeme v guesthousu Bashkimi. Bohužel nemají aktuálně nic k jídlu. Co ale mají je super útulna, kde hoři kamna. Místnost vypadá jako panoramatická sauna (chvílema je takový teplo, že to nemá k sauně daleko). Sušíme vše mokré. Jsou tu i „naši“ Švýcaři (včera jsme v Ceremu spali ve stejném guesthousu), kteří PoB přebíhají.

Kupujeme si alespoň kolu. Ze zásob si uvaříme polévku a Adventure menu. Máme tuhle útulnost dobrou hodinku jen pro sebe, než se začnou trousit zástupy turistů, které jsme ráno předbíhali. Všichni se tu ubytovávají.

Jsou tři hodiny odpoledne. Chceme to ještě docvaknout do Roshkodolu v Kosovu. Čeká nás 13 km a 633 m do kopce, když to dobře půjde. Nepůjde. Na tomhle úseku zažijeme s Honzou pořádnou dávku adrenalinu a pěkně si mákneme. Ale postupně.

Hned v Doberdolu netrefíme trail. Musíme se kousek vrátit. Při stoupaní na vrchol vznikají moje poslední fotky z dnešní etapy.

Na trojmezí Černé Hory, Albánie a Kosova se počasí rapidně horší. Jsme kolem dvou tisíc metrů nad mořem. Silně fouká, leje jak z konve, a je špatná viditelnost. Valíme dál. Nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo být hůř.

Za vrcholem Bogicevica v dalším sedle se karta obrací. Teplota klesá. Pocitová teplota je úplně jinde, než dole v Doberdolu.

Vítr a déšť nás ničí. Začíná padat námraza. Ponožky v běžeckých trailovkách jsou nasáklé, jak houba po dešti. Přestáváme cítit prsty na rukou. Shazujeme batohy. Rychle hledáme rukavice. Jsou na dně batohu. Je to částečná pomoc. Za chvíli jsou mokré. Zažíváme diskomfort jak prase! Myslím přitom na Hančeho a Vrbatu, jak v březnu roku 1913, umrzli na hřebenech Krkonoš.

Máme zde možnost opustit hřeben, spadnout do Babino Polje (1,5 h dle ukazatelů). Přesto věříme, že to do Roshkodolu (8-9 km) zvládneme dotlačit.

Na hřebeni si to užíváme úplně sami. Leda blázen by tu v tomhle nečase pobíhal.

Displej telefonu toho má plný brejle. Orientace přes Mapy.cz dostává na frak. To se bohužel projeví v sedle Zavoje, kde vůbec nemáme být. Zjistíme, že jsme o hřeben blbě. Blíží se 18:00. Slunce zapadá 18:30. Konec legrace! Jsme promočení na kost. Nohy mrznou. Ubývá energie. Sypeme do sebe flapjacky, cukr a další energii. Tělo nesmí vychladnout. Je nám jasné, že na 4 poslední kilometry můžeme zapomenout. Bude to delší přespolňák!

Díváme se do map. Buď budeme pokračovat dál, a máme to za 8,8 km do cíle. Nebo se vrátíme, a bude to 6,6 km. Oboje je úplně na nic. Už jsme měli být přeci dole. Utrousím několik nepublikovatelných výrazů. Padne rozhodnutí vrátit se na „správnou cestu“.

1,6 km doslova letíme zpět. Potřebujeme se dostat z hřebene, než padne úplná tma. Kontrolujeme se. Hecujeme se navzájem. Je nám jasné, že vyvrknutý kotník nebo zlomená noha by v obou případech znamenaly zásadní problém v podobě možné hypotermie.

Najdeme odbočku. Slézáme dolu. Přestává být vidět na krok. Nasazujeme čelovky. Do Roskhodolu se boříme v potocích vody a bláta. Je to na gumáky, ne trailovky. Za svitu čelovek hledáme cestu. Někdy je to oříšek. Děláme hluk kvůli medvědům.

Cesta je nekonečná. Několikrát se ztratíme v hlubokých rýhách. Znovu nalezneme.

Konečně dorazíme k prvnímu obydlí. Psi se rozštěkají. Níže se snažíme do bouchat na guesthouse Roshkodoli. Stojí tu auto. Uvnitř je zhasnuto. Vypadá bohužel zavřeně.

Z kopce běží někdo se světlem. Svití na nás. Když už to chceme vzdát a jít dál do osady, znovu na nás svítí. Jdeme mu naproti. Ptáme se chlapíka na možnost ubytovat se. Je to strýc majitele uzavřeného guesthousu.

Zavolá a majitel vyjde ze svého srubu. Honza se s ním da do řeči. Mluví německy. Cítím, že to není dobrý. Chlapík se zdá být naštvaný. Honza mu v klidu vysvětluje, že jsme zvyklí chodit v horách, že máme čelovky a další vybavení. Dostaneme pěkný kartáč. Horal nechápe, co jsme v noci v horách pohledávali. Pravda, přihasit si to do vesnice na přelomu září a října kolem půl deváté večer, zmoklí jak psi, a domáhat se ubytování, není standardní.

Guesthouse ukončil sezonu před 2 dny. Nás ale ubytuje. Vede nás k chatce. Bohužel je to primitivní dřevěná útulna se dvěma postelemi. Není tam ani světlo (máme čelovky), ani topení (máme spacáky). Škvírami profukuje.

V naší situaci to je lepší, než drátem do oka. Jsme servaný jak borůvky. Hodinky říkají 9 h pohybu/34 km/ přes 2000 m nastoupáno, podobně naklesáno. Jsme promrzlí, ale šťastní, že jsme z hřebenu dole.

Jdeme se usušit do chaty majitele. Udělá nám provizorní sušák nad kamny. Honza se slušně převleče na „mrazu“ venku. Já tuhle slušnost dneska postrádám. Striptýz proběhne v obýváku před zraky pana domácího. Mít všechny věci včetně převleku v drysacích (lehké nepromokavé vaky) se vyplatilo.

Konverzace není kdovíjaká. Nedivím se. Vpadli jsme mu do sledování večerní detektivky. Dostaneme přednášku na téma medvědi. Ukazuje nám fotky zastřelených trofejních kusů nedaleko od Babinjo Pole. Varuje nás, že na medvědici s mláďaty by nám nestačil ani kalašnikov, pokud bychom ji zkřížili cestu.

Oceňujeme, že nám nechá u sebe nad kamny do raná schnout mokré věci, kromě bot. I tak jsme za to vděčný. Prolili jsme durch.

V chatce je totální klendra. Pára jde od huby. Venku zuří bouře. Vaříme polévku a další Adventure menu. To nám dělá hodně dobře. Zalézáme do spacáků a pod silné deky. Vytuhneme do minuty.

Shrnutí situace

Hory nám dnes ukázaly, kdo je tady pánem. Vím, že bych v Doberdolu zůstal, pokud bych vedl skupinu klientů nebo kohokoliv jiného. Nepokračoval bych dál. Honza je parťák, na kterého se mohu vždy spolehnout, fyzicky i psychicky! Proto jsme se rozhodli valit dál. Situaci se zakufrováním jsme zvládli. Obou nám bylo ale jasný, že nesmí přijít chyba. Komplikaci by představoval stav, kdyby jednomu z nás došlo, přišly křeče, kdyby se jeden z nás zranil, kdy bychom se přestali hýbat. Tělo by v pár následujících minutách zhaslo, přestalo by topit, hrozila by hypotermie (podchlazení). Neustálý pohyb = život.

Plán B byl nouzový bivak, pro který jsme byli dobře vybaveni. Lekci, kterou si z tohoto dne odnášíme je, že do hor musí člověk chodit připraven, musí počítat se všemi situacemi, které mohou nastat. Dobře chráněný telefon, kde jsme měli mapy (v dešti a větru se navigace podle telefonu stává fakt těžkým úkolem) nebo papírová mapa v nepromokavém obalu. Mít připraven plán B v podobě úniku z hřebene. Silným faktorem je počasí. Předchozí 3 dny jsme fungovali v tričku a kraťasech. Tento den se karta obrátila. Na hřebeni přes noc nasněžilo.

mapa: https://mapy.cz/s/ledebazagu

vzdálenost: 29 km

nastoupáno: 1752 m

naklesáno: 1197 m